Začnu osobní vzpomínkou. Nedaleko Tančícího domu jsem 8 let pracoval. Ne že bych kolem něj chodil či jezdil každý den. Většina mých cest do práce a z práce vedla jiným směrem, aniž bych tento architektonicky zajímavý objekt viděl. Ale občas jsem si to z práce namířil od Palackého náměstí právě po Rašínově nábřeží na náměstí Jiráskovo. Nebo dolů z kopce od Karláku. Většinou pěšky nebo tramvají.
Tramvají z Palackého náměstí na Jiráskovo náměstí je pohled určitě lepší než pokud se díváte na stavbu z jedoucího auta. Jste vysoko a tak z velkého okna doslova vidíte, jak dům tančí nad vámi. V případě, že jdete pěšky je dojem podobný, ještě intenzivnější.
Budu ale upřímný, kdyby nedaleko Tančícího domu nebyla zastávka tramvaje Jiráskovo náměstí, i já bych sem stejně jako většina chodců dobrovolně nechodil. Intenzivní automobilová doprava je zde pro chodce opravdu nepříjemná. Ti, co jedou kolem domu právě autem a mají třeba zrovna zelenou, profrčí rušnou křižovatkou raz dva a pohledu na Tančící dům si příliš neužijí. Štěstí mají vždy Ti, kteří jedou autem po Jiráskově mostě od Smíchova. To mají stavbu hezky před sebou a když zastaví na semaforu, můžou se nějakou dobu kochat detailnějšími pohledy na ni.
Osobní vzpomínku musím ukončit pravdivou informací, že jsem sice Tančící dům hodněkrát zblízka viděl, ale v té tobě nebyl uvnitř. Vzpomínám si, že jsem o tom kdysi i uvažoval, ale tehdy jsem si někde zjistil, že stavba je veřejnosti nepřístupná. Klientem pojišťovny, která stavbu vlastnila, jsem nebyl. Tudíž jsem nějaké další snahy o návštěvu pustil z hlavy. O nějaké ty roky později změnila stavba majitele a ten nakonec v roce 2019 část budovy zpřístupnil. To už jsem zase ale žil jinde a nějak mě nenapadlo jít se do Tančícího domu podívat. A to až do chvíle, kdy jsem se dozvěděl, jak krásná je zde vyhlídka.
Originální architektonický počin
Vraťme se však nyní zpět v čase a podívejme se na genezi vzniku této na české poměry opravdu mimořádné stavby. Parcela, kde dnes stojí Tančící dům, byla prázdná od roku 1945. Na konci druhé světové války na ní stál rohový secesní dům. Ten byl ale poškozen při leteckém bombardování Prahy spojeneckým letectvem. Zbytky domu tak byly poté odstraněny. V poválečné a posléze komunistické éře nebyla parcela nikdy znovu zastavěna. Věci se začaly hýbat až po sametové revoluci.
Iniciátorem vzniku nějaké architektonicky unikátní a zajímavé stavby v prázdné proluce byli dva lidé bydlící v domě U dvou tisíců. Ten se nachází v řadě domů na Rašínově náměstí prakticky hned vedle. Oněmi obyvateli tohoto činžovního domu byli Václav Havel a Vlado Milunič. Mimochodem, dům postavil Havlův dědeček Vácslav Havel. Kromě toho, že toho postavil v Praze mnohem více, opravdu se jmenoval Vácslav. Jeho vnuk Václav obýval dům poměrně intenzivně od roku 1986, kdy se přestěhoval z Hrádečku zpět do Prahy.
Tedy pokud nebyl jako dvorní disident režimu zrovna v komunistickém vězení. Vlado Milunič byl architekt, který v domě U dvou tisíců bydlel a takto vzpomíná na okamžiky, kdy vznikla myšlenka proluku v sousedství zastavět: „Začalo to v roce 1986, kdy jsem Havlovi dělal návrh rozdělení bytu. ... Udělal jsem tenkrát takový vtip, že jsem Havlovi obývák oddělil od pracovního místa mříží, a udělal jsem mu tam skromné lůžko, aby netrpěl šoky, když často střídal domov s vězením. Přitom jsme se bavili o tom, jaký dům by mohl stát vedle. Měl to být dům plný kultury.“
V roce 1986 ale v našem státě vládl totalitní režim a tak Havel s Miluničem si museli na realizaci svého nápadu pár let počkat. Myšlenky na výstavbu nějakého zajímavého objektu obnovili na začátku 90. let. To již byl Václav Havel prezidentem a Vlado Milunič mohl v nových svobodných podmínkách realizovat směleji tvořit. Již v roce 1990 navrhl projekt kulturního domu, který zahrnoval podzemní parkoviště pod Jiráskovým náměstím včetně podchodu Resslovy ulice i tunel k Vltavě. Náplavka měla být bezpečným podchodem pod rušnou silnicí propojena se stavbou nabízející pestrý program.
Měla tu být kavárna
Měla tu být podle jeho záměru kavárna, divadlo nebo knihovna. Nová stavba by se tak zapojila do linie kulturních staveb se od Rudolfina přes Národní divadlo až k Mánesu. V roce 1992 koupila pozemek s prolukou nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. Ta měla jiný záměr, ale Miluničových služeb využila. Jeho projekt se totiž čirou náhodou zalíbil Miluničovu příteli Pavlu Kochovi. Ten v Praze zastupoval právě holandskou pojišťovnu.
Nicméně, hlavním architektem se později stal kanadský vizionář Frank Gehry. Ten byl již v té době ověnčen různými cenami, ale jeho nejslavnější stavby v experimentálním stylu měly teprve vzniknout. Osud tomu chtěl, že jednou z nich se stal i pražský Tančící dům. Obě osobnosti spolupracovaly na konečném návrhu.
Výsledek je tak jakýmsi kompromisem jejich různých představ. A samozřejmě i kompromisem s pražskými památkáři. Jeden z prvních Miluničových návrhů z počátků 90. let totiž měl například podobu ženské postavy, takové české Johanky z Arku, která se naklání nad nábřeží Vltavy: Chtěl jsem, aby se dům vyklonil nad křižovatku, protože měl personifikovat stav československé společnosti, která se z totalitní strnulosti dala do pohybu. Proto jsem chtěl, aby byla vzadu strnulá statická věž a v prvním plánu dynamická část budovy, která se pohnula nad křižovatku. To je hlavní myšlenka dialogu dvou částí, kterou Frank k mé velké radosti plně akceptoval.“
Výsledek jejich tvůrčího procesu známe. Dvojice dominantních věží připomíná tančící pár. Vznikl originální dům, jaký v Praze, ale i jinde ve světě nemá dvojníka. Nelze opominout ani tvůrčí vklad slavné české architektky Evy Jiřičné. Ta je autorkou části interiérů vnitřních prostor.
Již v době vzniku a i později byla stavba občany a různými odborníky přijímána rozporuplně. Stavba získala již v roce 1996 nejvyšší ocenění v kategorii designu v anketě amerického časopisu Time. V žebříčku nejkrásnějších staveb světa dle výpočtu tzv. zlatého řezu se Tančící dům umístil na devátém místě.
Tančící dům byl dostaven v roce 1996 a až do roku 2013 byl v provozu jako kancelářská budova a nebyl veřejně přístupný veřejnosti. Několikrát změnil vlastníka, což přineslo i některé nevratné zásahy v jeho interiéru. I z toho důvodu například někteří odborníci navrhovali památkovou ochranu objektu.
Zpřístupnění domu veřejnosti
V roce 2013 koupila objekt společnost Pražská správa nemovitostí. Ta sice ponechala v domě kanceláře, ale od roku 2019 zpřístupnila velkou část domu veřejnosti. V domě je provozována galerie. Navštívit můžete restauraci v 7. patře s unikátní vyhlídkou na Pražský hrad a centrum Prahy. V objektu je hotel a kavárna. Vlastník domu u příležitosti 30. výročí nabízí širokou nabídku zážitků nejen pro zahraniční turisty. Tančící dům zkrátka žije. Sice ne úplně tak, jak si Václav Havel a Vlado Milunič původně představovali. Ale rozhodně již není domem, do kterého se není jednoduché se dostat jako kdysi.
Zdroje: cs.wikipedia.org, prazsky.denik.cz, web.archive.org, kudyznudy.cz
