Maďaři se tomuto jídlu vyhýbají obloukem, Češi na něj nedají dopustit. Tuto specialitu by nikdy neochutnali

Každý národ má svá kulinární tajemství, která domácí milují a cizinci nechápou. Někdy stačí jedna jediná surovina nebo způsob přípravy, aby se mezi stolovníky rozhostilo ticho plné překvapení. Zatímco Češi si s chutí dopřávají pokrmy s výraznou kyselou stopou, Maďaři se k těmto receptům staví spíš s nedůvěrou.

Pro nás je to samozřejmost, pro ně často kuchyňský hřích. Chuťové preference nejsou jen o návycích, ale hlavně o kultuře, historii a rodinných tradicích. Když se u stolu sejdou Čech a Maďar, může dojít k malému gastronomickému šoku. Zatímco Maďar očekává hutný guláš plný papriky a masa, Čech si rád pochutná na jídle, které voní po okurkovém nálevu a vypadá, jako by bylo vytvořeno pro ty, kteří nemají strach z odvážných kombinací.

Tuhle pochoutku by prý nepozřeli ani za nic

Pro nás je to prostě láska na první sousto. Maďarská kuchyně je známá svými výraznými paprikovými klobásami, sádlem, hustými guláši a masitými pokrmy, které se dlouze dusí na cibulovém základu. Kyselost tu hraje jen velmi malou roli – ocet by v maďarské kuchyni asi nejlépe posloužil k úklidu. Pro Maďary je jídlo slavnost, požitek, rituál. Marinovat maso v octu? To je pro ně spíš trest než potěšení.

Naproti tomu Češi si libují právě v kyselých tónech. Utopenec – buřt naložený v octu s cibulí a kořením – je u nás klasika, která nechybí v žádné pořádné hospodě vedle pěnivého moku. Ale utopenec je jen začátek. Znojemská hovězí pečeně s kyselou omáčkou a nakládanou okurkou, vepřové na kmínu s octem nebo tlačenka s cibulí a octem – to všechno by v Maďarsku vyvolalo lehké zděšení.

Kyselá chuť je u nás součástí každodenního stolování, zatímco v Maďarsku byste ji hledali marně. Když se na českou kuchyni podívá někdo zvenčí, často nevěří svým očím. Kombinace chutí, surovin i způsobů servírování jsou často velmi odvážné. Šunkofleky – těstoviny se šunkou a vajíčkem zapečené dozlatova – jsou u nás oblíbenou klasikou, která zahřeje i ve špatném počasí.

Češi ji milují, Maďaři by ji nepozřeli ani omylem

Pro cizince to může vypadat jako jídlo z nouze, ale pro nás je to prostě poctivý středoevropský pragmatismus. A co teprve dršťková polévka – hustý vývar z kravského žaludku s majoránkou a česnekem. Pro Čechy je to vítaná zimní pochoutka, pro řadu Evropanů však pokrm z říše hororu. Turisté často nevěřícně zírají do talíře a hledají v něm něco, co znají – většinou marně.

Nemůžeme zapomenout ani na smažený sýr s tatarkou, český fastfoodový poklad. V zemích, kde se sýr servíruje k vínu, by taková úprava vyvolala šok. U nás je to ale sázka na jistotu, kterou si zamiloval snad každý. Abychom byli objektivní, i české chuťové pohárky občas narazí. Ne všechno, co se v zahraničí servíruje s nadšením, nám nutně musí sednout.

Maďarská halászlé, ostrá rybí polévka plná papriky a kostiček, nebo dorty prokládané sádlem. To nejsou pokrmy, které by český žaludek přijal bez otřesu. Češi si libují v kyselém, Maďaři v pálivém. A i když bychom si navzájem některé pokrmy raději odpustili, právě tyto rozdíly dělají střední Evropu tak rozmanitou a její hospody plné příběhů.