Co dělá letiště problémovým
Rizikovost letiště obvykle vzniká kombinací terénních překážek, nepředvídatelných meteorologických podmínek a omezené délky dráhy. Pokud pilot nemá dostatek prostoru na manévrování, stává se z toho místo, které vyžaduje přesnou, manuální pilotáž. Některá letiště dokonce vyžadují speciální výcvik, dodatečnou certifikaci a pravidelné přezkoušení, jinak sem piloti nesmí.
Madeira: dráha na pilířích a nepředvídatelný vítr
Letiště na Madeiře je známé tím, že jeho dráha stojí částečně na betonových pilířích nad oceánem. Původní délka ranveje nestačila, a protože nebylo možné stavět do svahu, zvolilo se řešení v podobě obří konstrukce připomínající most. Hlavní problém představuje silný a nárazový boční vítr, který se na přístupu z oceánu mění v krátkých intervalech. Přiblížení zde probíhá v přesně daném úhlu a chyby bohužel nelze jen tak opravit.
Innsbruck: alpské údolí a špatný terén
Innsbruck je typickým příkladem letiště, které komplikuje okolní terén. Leží v úzkém alpském údolí, takže přiblížení vede mezi horami bez jakékoliv možnosti vybočit. Přesnost je zde zcela zásadní, protože koridor je úzký a vyžaduje držení přesné trajektorie. V zimě se navíc situace zhoršuje kvůli mlze, nízké oblačnosti a poryvům větru. Létat sem mohou jen posádky se speciálním oprávněním pro alpská letiště.
Courchevel: extrémní sklon a nulová možnost opravy
Courchevel je považováno za jedno z nejnebezpečnějších letišť v Evropě, i když slouží pouze menším letadlům. Dráha má pouhých 537 metrů a navíc extrémní sklon přes 18 %, což komplikuje řízení rychlosti i úhlu dotyku s povrchem. Neexistuje zde možnost go-around, což znamená, že pilot musí přistát na první pokus. Terén je strmý a počasí se mění rychle, takže přistání je možné pouze manuální a tolerance na chybu je zde minimální.
Gibraltar: dráha křížící silnici
V Gibraltaru pilot řeší hned několik specifik najednou. Přes dráhu vede běžná městská komunikace, která se při přistání uzavírá, ale prostor okolo zůstává pořád rušný. K tomu se přidává blízkost Gibraltarské skály, která vytváří turbulence a nepředvídatelné směry větru. Dráha je krátká a pilot má minimum prostoru pro jakoukoliv odchylku od ideální trajektorie. I proto sem létají jen aerolinky, jejichž piloti mají speciální výcvik.
Pilotovat zde není pro každého
Na těchto letištích nelze spoléhat na automatiku ani na standardní postupy. Dopravci proto vyžadují rozšířený výcvik, který obvykle zahrnuje simulátorová přistání konkrétního letiště, let s instruktorem a pravidelné opakování. Náklady na tuto přípravu jsou velmi vysoké, ale bez ní nesmí posádka na linku. Cestující to většinou nepoznají na ceně letenky, ale pro piloty je to forma profesního uznání. Na taková letiště se dostanou jen ti, kteří mají za sebou speciální výcvik, zvládají složité manévry a jejich dovednosti jsou natolik špičkové, že jim dopravce tato přistání svěří.
Proč budí respekt
Madeira, Gibraltar, Innsbruck a Courchevel spojuje jedno, a to minimální prostor na chybu. Každé z nich má jiný technický problém, ale všechny vyžadují více ruční pilotáže, správný úsudek a rychlé rozhodování. Není divu, že proto patří mezi nejdiskutovanější místa v evropském letectví a mezi destinace, kde občas i zkušeným pilotům může téct do bot.
Zdroje: medium.seznam.cz, cestovinky.cz, motorguru.cz
