Příběh sepsal římský filozof Plinius Starší. Podle něj pořádala Kleopatra další ze svých opulentních hostin. Její milenec, římský vojevůdce Marcus Aurelius, se jí v nadsázce zeptal, zdali dokáže uspořádat hostinu ještě bohatší. Egyptská panovnice byla nejen krásná a bohatá, ale také velmi vzdělaná a chytrá. Uchystala proto pro svého milého sázku.
Vyhraná sázka
Nejen že uspořádá hostinu, jakou svět neviděl, ale sama v jediném jídle sní bohatství celé krajiny v ceně deseti milionů sesterciů. Sestercius byla cenná římská stříbrná mince. Za šest tisíc sesterciů jste si v té době mohli koupit otroka a legionář si za rok vydělal okolo 900 sesterciů. Jeden sestercius by dnes byl asi 500 korun. Kleopatra se tedy vsadila spořádat jídlo v hodnotě pěti miliard!
Jak uvádí Plinius, banket to byl vskutku velkolepý, ale ne zas tak odlišný od ostatních Kleopatřiných hostin. Už vypadalo, že Kleopatra sázku prohraje, ale egyptská vládkyně byla protřelou panovnicí, a to nejlepší si nechala nakonec. Na závěr hostiny si sundala své luxusní náušnice s perlami, které měly být ty největší na světě, a jednu perlu vhodila do číše s octem. Perla se rozpustil a Kleopatra ji následně vypila. V pár doušcích tak opravdu zkonzumovala nesmírné bohatství.
Legenda nebo skutečnost?
Historici a odborná veřejnost vůbec brali příběh jako pouhou legendu, jako způsob, kterým chtěl Plinius demonstrovat rozhazovačnost a marnotratnost poslední ptolemaiovské panovnice. Sám tímto způsobem života opovrhoval a Kleopatru neměl nikdy v lásce. Navíc vypít sklenici octa nezní vůbec reálně a že by se v něm perly rozpustily také nezní příliš věrohodně. Vědci proto provedli několik experimentů. Jejich výsledek ale pravdivost příběhu potvrdil, byť jen částečně.
Jednou z nich byla v roce 2010 Prudence Jonesová z Montclair State University, která hned neodmítla Pliniovo vyprávění jako fikci, zejména proto, že z historických pramenů věděla, že Kleopatra byla velmi dobře obeznámena s jedy. Proč by tedy nemohla znát sílu octa. Ocet byl kdysi, stejně jako dnes pro své univerzální použití velmi oblíbený. Velmi efektivně rozpouští například vodní kámen, dokázal by ale rozpustit i perly?
Tímto směrem se ubíral i zájem Jonesové. Vodní kámen, stejně jako perly, jsou tvořeny převážně uhličitanem vápenatým. Přesto byla Jonesová opatrná. Svůj experiment začala s vápenatými tabletami, poté s ústřicovými lasturami, a nakonec použila poškozené pětikarátové perly. Výsledky byly více než uspokojivé.
Příběh může být pravdivý, ale…
Podobný pokus uskutečnili před šesti lety i čeští nadšenci, kteří použili drobné sladkovodní perličky. I oni se dobrali podobným závěrům jako Jonesová. Ocet opravdu perly rozpouští, ale děje se tak velmi pomalu. Perly z českého experimentu byly po 12 hodinách v kvasném octě naleptány. Podle údajů profesorky Jonesové, se perla o hmotnosti asi 1 gramu (0,03 unce) rozpustí v 5% roztoku kyseliny octové za 24 až 36 hodin.
Je proto nepravděpodobné, že by se velká perla z Kleopatřiny náušnice dokázala okamžitě rozpustit v poháru octa, a to ani pokud by byl ocet zahřátý, což celý proces urychluje. Další, neméně důležitou otázkou je, zdali by Kleopatra dokázala takovou dobrotu vůbec pozřít. A pokud by se jednalo o silnější kyselinu, která by perlu dokázala rychle rozpustit, dalo-li by se něco takového vůbec přežít.
Zdroje: ancient-origins.net, news.sk, thehistoryblog.com, historicmysteries.com
