Na staré trati mezi Prahou a Olomoucí se už od poloviny 19. století stojí na první pohled nenápadný železniční tunel, který kolemjdoucím až dodnes nahání strach. Řeč je o takzvaném Tatenickém, někdy také nepřesně Krasíkovském železničním tunelu.
První dvoukolejní tunel na českém území
Tunel byl vystavěn mezi lety 1842–1845 v okrese Ústí nad Orlicí, nedaleko od obce Krasíkov. Pyšní se na svou dobu úctyhodnou délkou 150 metrů a patří dokonce mezi nejstarší železniční tunely na našem území, prvenství si pak nese coby vůbec první dvoukolejní tunel na českém území. Svému účelu sloužil až do roku 2004, kdy byl z důvodu modernizace trati vyřazen z provozu. Nové koleje od tohoto roku vedou v úseku Krasíkov – Česká Třebová přímější cestou.
Tatenický tunel je tak až dodnes z jedné části zasypán balvany, z druhé strany je ale portál ponechán stále otevřený. Tajuplnou atmosféru tohoto místa doplňuje i pamětní deska právě u vstupního portálu, která je věnována inženýru Josefu Tieftrunkovi, který v tunelu na konci 20. let minulého století tragicky zahynul.
Tunel nahánějící strach a hrůzu
Podle několika internetových diskuzí se zdá, že Tatenický tunel rozhodně nenechává tamní návštěvníky v klidu. Dobrodruzi, kteří se do těchto končin vypraví, naopak často mluví o záhadné atmosféře tohoto místa, která jako by vybízela k probádání všech ukrytých tajemství.
Podvědomý strach z temných míst ale rozhodně není záležitostí jen zmíněného železničního tunelu. Naopak z popkultury i psychologických knih víme, že právě pomuré a opuštěné lokality jsou místem, kde podvědomě popouštíme uzdu fantazii velmi často. Rádi se necháme unést přemýšlením o možných hororových scénářích, a poměrně snadno se tak zde necháme zlákat vábivým mixem adrenalinu i slastného dopaminového pocitu z odhalování skrytých tajemství. Právě tato chemická reakce v našem mozku je to, co dělá tunely, lesy nebo opuštěné budovy tak přitažlivé.
Tento biologický fenomén dal mimo jiné vzniknout i mnoha celosvětově rozšířeným trendům, jako je takzvaný urban exploring, během kterého dobrodruzi vyrážejí probádat staré a opuštěné budovy, ale i takzvaný thrill-seeking, tedy nutkavá potřeba konstantně zažívat intenzivní emocionální zážitky, a to i za významného rizika fyzické, psychické či dokonce finanční újmy.
Všemi milované horory
Lidskou touhu po strachu a adrenalinu pak skvěle ukazuje například celosvětová úspěšnost hororových snímků. Ačkoliv by se při první úvaze mohlo zdát, že lidská touha po strachu je zcela iracionální, právě hororová podívaná jasně dokazuje, že v situaci, kdy jsme schopni racionálně zhodnotit, že se není čeho bát, je právě adrenalin a s ním i kortizol lákavým koktejlem, bez kterého si mnozí nedokážou život vůbec představit.
Pro úplnost je ale nutné dodat, že i v případě hororových snímků je pro některé diváky obtížně uvědomit si rozdíl mezi fikcí a realitou. Takto citliví jedinci pak na tento typ kinematografie reagují mnohem silněji než zbytek populace a podobný obsah nevyhledávají tak často. Mezi obzvlášť velké fanoušky hororů pak patří hlavně mladší divačky a diváci, pro které je konzumace těchto filmů jistým objevováním vlastních hranic.
