V cizině ho považují za odporné, u nás patří ke klasice. Tuhle pochoutku najdete na stole skoro v každé domácnosti

Česká kuchyně bývá pro mnohé cizince plná záhad. Někdy voní, jindy spíš odrazuje. Koprovka, utopenci, prdelačka nebo olomoucké tvarůžky – to všechno jsou jídla, která si člověk v Česku dá skoro automaticky, ale pro zahraniční jazýčky mohou být až příliš odvážná. A zatímco o specifickém aroma tvarůžků se vede žertovné povídání už roky, některé jiné pochutiny působí podivně i vizuálně. Třeba žemlovka nebo rýžový nákyp vzbuzují v některých cizincích spíš rozpaky než hlad.

V seznamu nejméně populárních pokrmů světa, který sestavil server Taste Atlas na základě stovek tisíc hodnocení, se přesto objevila i jídla z Česka. Mezi nimi například chlebová polévka nebo Karlovarský suchar. Ale zvláštní pozornost si zaslouží právě paštika – věc, kterou tu miluje skoro každý. Jenže právě ona bývá z hlediska složení obzvlášť problematická.

Na chleba se sádlem by to ještě šlo, ale co je uvnitř paštiky?

Běžná paštika z obchodu stojí pár korun a chutná tak, jak si mnoho lidí pamatuje z dětství. Slaná, výrazná, kořeněná, dobře se roztírá a nasytí. Jenže jakmile se otočí obal a člověk začne číst, co vlastně konzumuje, nadšení často rychle opadá. Ve složení totiž často převažuje vepřové sádlo, zahušťovadla a ztužené tuky, zatímco po mase není skoro ani památky. Když už se v paštice objeví, většinou jde o vnitřnosti, maso z hlavy nebo strojně oddělené zbytky.

Separát – tedy technicky zpracované zbytky z masa a kostí – sice snižuje cenu produktu, ale má i své stinné stránky. Obsahuje málo kvalitních bílkovin, zato dost tuku, vaziva, soli a stabilizátorů. U citlivějších osob, malých dětí nebo seniorů může působit trávicí potíže, a někdy dokonce i alergické reakce. Navíc v něm mohou být přítomny i mikroskopické úlomky kostí.

Když už paštiku, tak s rozumem

Dávné receptury paštik, které se používaly za Československa, mívaly jasně dané složení. Ve výrobním standardu z roku 1979 se počítalo s určitou dávkou jater, vnitřností a masa – konkrétně třeba 14 kg jater na 100 kg paštiky. Dnešní pravidla vyžadují alespoň 26 % jater, ale zároveň připouští i vyšší obsah vody.

Výsledkem je produkt, který může být chuťově stále přijatelný, ale výživově už méně hodnotný. Pro toho, kdo chce mít jistotu, co si maže na chleba, zůstává nejspolehlivější možností domácí výroba. Pomazánka z vlastního pečeného masa, jater nebo třeba cizrny nejen že chutná, ale i zasytí bez chemie.

A co víc – člověk přesně ví, co do ní dal. Paštiky patří k těm jídlům, která si lidé často vybírají ze zvyku. Připomínají jim staré časy, levné večeře nebo výlety s rohlíkem a konzervou. A to všechno má svoji hodnotu. Jen je možná čas se podívat i trochu víc pod víčko.