Nečekejte však gondoly a paláce. Místo toho totiž narazíte na temný a mlčenlivý protipól italského života. Nan Madol je spíše městem duchů, které vzniklo v dobách, kdy společnost neznala kov ani kolo. Přesto je ukázkou síly kultury, která je vybudovala a právem si vysloužilo své místo mezi inženýrskými zázraky.
Kam za ním vyrazit?
Nan Madol je ukrytý v nekonečné modři západního Pacifiku, konkrétně v mikronéských vodách na ostrově Pohnpei. Při pohledu na mapu však působí jako anomálie. Tento komplex totiž čítá asi 90 ostrůvků v laguně, které jsou vzájemně propojeny vodními kanály. Odtud taky podle všeho vychází název Nan Madol, který znamená „v prostorech mezi“. To přeci jen vystihuje labyrint vodních cest, mezi kterými se kdysi dávno plavily kánoe.
Co je však skutečnou záhadou, nejsou samotné kanály, ale zdi, které se zvedají přímo z moře a jsou postaveny z čedičových sloupů. Nejsou to žádné malé kamínky, ale obrovské sloupy, které jsou skládané podobně, jako to vídáme u srubů. Jenže tady žádné dřevo nenajdete, jen kameny, které váží stovky tisíc tun.
Jak mohlo toto místo vzniknout? To je skutečná záhada
Právě samotné zdi jsou tou největší záhadou, kterou se doposud nepodařilo zodpovědět. Celková váha čediče potřebného pro tuto stavbu se odhaduje zhruba na 750 000 tun, přičemž některé bloky, ve stavbách samy o sobě váží 50 tun. Jen zvednutí takové váhy je bez moderních nástrojů nemyslitelné, natož absolvovat desítky kilometrů dlouhý přesun. On totiž čedičový lom leží na druhé straně ostrova!
Jak to tedy dokázali? Populace se v té době odhaduje na 30 000 lidí, ale bez kladek, jeřábů nebo tažných zvířat je to prostě nemyslitelné, hlavně když musíte zdolat džungli, pokračovat po vodě a břemeno zvednout na korálový útes. Věda dodnes neví a pokusy o rekonstrukci zatím skončily fiaskem.
Nejznámější pokus byl proveden v roce 1995 s pomocí bambusových vorů, no a ty váhu prostě neunesly. Tehdejší lid prostě musel znát něco, co moderní společnost již zapomněla.
A místní? Ti nad snahami západních vědců jen kroutí hlavami. Oni mají jasno. Jejich legendy totiž mluví jasně. Město vystavěla kouzelnická dvojčata Olisihpa a Olosohpa, která připlula z neznámých zemí. Prý k tomu měla použít levitaci i draky.
Romantika na pohled, která skrývá utrpení pod každým kamenem
Zdá se vám příběh Nan Madolu kouzelný? Tak teď narazíme na krutou pravdu, protože toto místo bylo vlastně zlatou klecí, díky které ovládali náčelníky všech klanů z ostrova. Jak to bylo možné? Dynastie Saudeleur, která byla v té době u moci, chtěla mít absolutní kontrolu a Nan Madol byl skvělým nástrojem.
Nebyla zde žádná sladká voda, ani půda pro pěstování, vše se sem muselo dovážet z vnitrozemí. Náčelníky klanů sem nastěhovali s tím, že budou blíže božskému vládci, což je pocta. Realita však byla taková, že když se nechovali podle představ, nechali je představitelé dynastie vyhladovět k smrti.
Jak je zřejmé, život v tomto městě byl svázán hladem a strachem, ale nechyběly ani tradiční rituály. Na jednom z místních ostrůvků (Idehd) byly nalezeny hromady želvích kostí, které měly být obětovány posvátné muréně. Když oběť přijala, lidé si mohli oddechnout.
Pád tyranů vrátil město džungli
Všechny říše a království v historii pořádně narazily a nejinak tomu bylo s dynastií Saudelerů. Za jejich koncem by měl stát Isokelekel, který připlul s flotilou 333 válečníků, aby je svrhl, a hlavně pomstil smrt svého otce, kterým byl dle legendy bůh hromu. Historie pak mluví o krvavé bitvě, kterou měla rozhodnout odvaha jediného válečníka. Ten si na důkaz toho, kam je ochoten zajít, ještě před bitvou sám probodl nohu oštěpem. To mělo ukázat, že neustoupí ani o píď.
Jakmile Isokelekel zvítězil zavedl v zemi decentralizovanou vládu, která v jisté míře na Nan Madolu zůstala dodnes. To však znamenalo i konec kamenného města. Bez tyranie brzy dodávky potravin přestaly a lidé se přestěhovali na pevninu ke zdrojům potravy a vody.
Dnes je tak Nan Madol místem, kde vládne příroda vlastními zákony. Zdi domů a paláců postupně bortí místní zeleň a stoupající hladiny oceánu hrozí, že toto místo brzy zatopí.
Zdroje: wikipedia.org, jw.org, worldheritagesite.org
