„Tak takhle arogantní učitelku jsem ještě neviděl.“ Cestující si stěžuje na nepříjemnou cestu vlakem

Právě takový moment nedávno popsal vlakvedoucí Adam na sociálních sítích. Jeho příspěvek během pár hodin sdílely tisíce lidí. V komentářích se objevovaly desítky podobných zkušeností. A jak se zdá, tiché oddíly u nás čelí tichému úpadku, za který sice stále platíme, ale služeb se zřejmě už nedočkáme.

„Tento týden poněkolikáté – školní skupina s místenkami obsadila tichý oddíl. Ostatní cestující se na mě jen zoufale dívali. Všichni očima prosili o pomoc,“ popisuje Adam situaci, která se opakuje víc, než by bylo zdrávo. A jak uvedli ostatní diskutující, je to poněkolikáté, co učitelky absolutně nerespektují pravidla tichého oddílu, kde lidé chtějí sedět v tichosti.

Když je slušnost na obtíž

Adam přistoupil k cestujícím s tradiční žádostí o klid: „Dobrý den, prosím všechny v tomto oddíle o ticho, jste v tichém vagónu.“ Reakce učitelky však všechny přítomné zaskočila, a je vidět, že absolutně není vzorem pro děti a nerespektuje nastavená pravidla v takovém vagonu. „Vidíte snad, že tu sedíme s dětmi a máme místenky,“ odvětila mu lehce arogantně a více se s ním nechtěl abavit.

Když jí Adam vysvětlil, že i přes místenky platí v tichém oddíle zvláštní pravidla, která platí pro každého bez výjimky, dostalo se mu odpovědi: „A co mám podle vás dělat? Zalepit dětem pusu?“ A v tu chvíli to byl právě průvodčí, kdo zachoval klid. Nabídl učitelce přemístění do jiného oddílu, kde nebude nikomu vadit. Zároveň dodal: „Nemusíte brát upozornění jako útok. Všechno se dá vyřešit v klidu.“

Jenže tahle výměna není výjimkou. Podobné situace zažívají pravidelní cestující dnes a denně. V diskuzích se často opakuje argument: Vždyť jsou to jen děti. A ano, hluk k nim prostě patří. Ale i děti (nebo spíš jejich doprovod) musí znát pravidla, zvlášť když cestují veřejnou dopravou.

Učitelka, která by měla jít vzorem

Tiché oddíly nejsou výmyslem pro puntičkáře. jsou tu pro ty, kteří hledají klid. Lidé na cestách často pracují, čtou, nebo si jen potřebují odpočinout. „Cestuji vlakem každý týden. Tichý oddíl si záměrně připlácím, protože vím, že tam bývá klid. Jenže poslední dobou je to spíš sázka do loterie,“ popisuje Lenka, která dojíždí za prací z Brna do Olomouce.

Podobnou zkušenost popisuje i student Marek: „Jednou jela vedle mě paní, která si hodinu telefonovala. Upozornil jsem ji, že jsme v tichém vagónu. Odsekla, že má místenku, ať se přestěhuju já,“ dodal student, který se rád v tichém oddílu učí na své zkoušky na vysoké škole.

Možná je jádrem problému právě to, že pro někoho je místenka jako právo na všechno. Společenská dohoda, že existují zóny, kde platí jiná pravidla, se ztrácí v překladu. Přitom řešení je jednoduché: pokud vím, že skupina bude hlučná (což školní výlety často bývají), prostě neobjednám místa do tichého oddílu. A pokud už omylem ano, není nic snazšího než situaci vyřešit v klidu a přesunout se jinam.