Stát mi spočítal, co si zasloužím. Po 42 letech práce jsem se dočkala směšného důchodu

Dělala jsem v kanceláři, ale žádná kavárenská povalečka jsem nebyla – tabulky, účty, mzdové podklady, telefony, papírování od nevidím do nevidím. Pak děti, rodina, domácnost. Když byly děti malé, brala jsem si práci domů, když byly větší, jezdila jsem na víkendy na brigády, abychom si mohli jednou za rok dovolit dovolenou u Mácháče. Nikdy jsem si nestěžovala, nikdy jsem nečekala, že mi něco spadne z nebe. Byla jsem naučená, že když něco chci, musím pro to něco udělat.

A teď mi přišel výměr důchodu. Po dvou a půl letech, co jsem si odškrtávala dny do šedesáti pěti, jsem konečně odeslala žádost. Přiznám se, že jsem čekala málo. Připravovala jsem se na to, že to nebude žádný zázrak. Ale tohle? Když jsem si ten papír rozložila na stole a spočítala si, kolik mi zůstane po zaplacení nájmu, energií a léků, rozplakala jsem se. Ne hanbou, ne vztekem. Bezradností. Dostala jsem deset tisíc tři sta osmdesát. Po tolika odpracovaných letech. Tohle je podle státu moje hodnota.

Nedokázala jsem to několik dní rozdýchat. Čekala jsem, že se něco změní – že se probudím, že přijde druhý papír, že se to přepočítá. Ale nic. Jen pár letáků do schránky s potravinami v akci a výzva od banky, jestli bych si nechtěla sjednat kreditku. Sousedka, která nepracovala skoro vůbec a byla několik let na podpoře, má podle svých slov „o pár stovek víc“, protože měla víc dětí. Jiná známá si přivydělávala načerno a dnes bere o dva tisíce víc, protože jí to údajně někdo dobře spočítal. A já, která jsem státu celý život odváděla všechno do poslední koruny, mám prostě smůlu.

Moje dcera mi říkala, ať to neřeším, že mi budou pomáhat. Ale já nechci být nikomu na krku. Mám celý život v sobě zakořeněnou hrdost, a ta mi nedovolí natahovat ruku. Snažím se najít si nějakou brigádu, jenže všude chtějí mladší. Prý „aktivní seniorky vítány“, ale když mi bylo šedesát pět, tak jsem zjevně už mimo tu aktivní hranici. A tak sbírám účtenky, počítám každou korunu a snažím se přizpůsobit. Jenže ono to není jen o penězích. Je to o pocitu, že vás tenhle systém jednoduše odepsal. Že jste celý život tahali káru a teď vám někdo řekne: dobře, tak tady máš, a hlavně si nestěžuj.

Začala jsem si vést malý zápisník. Píšu si tam každou utracenou částku, co jsem si kde musela odpustit, kde se mi podařilo ušetřit. Třeba když koupím kuře ve slevě, rozporcuju ho a udělám z něj tři večeře. Nebo když si koupím v sekáči svetr za padesát korun a mám z něj radost jako z nového. Ale člověka zamrzí, když se musí rozhodovat, jestli si koupí rohlíky, nebo prášky na tlak. Když musí volit, jestli zaplatí včas nájem, nebo si koupí brambory, protože do výplaty zbývá týden a v peněžence je stovka. A nikdo to nevidí. Nikdo to nechce slyšet. Nikoho to nezajímá. Hlavně, že čísla ve státní správě sedí, a důchodová reforma se tváří jako záchrana.

Jsem z generace, která věřila ve spravedlnost. Že co si zasloužíš, to dostaneš. Jenže realita je jiná. Tenhle systém neodměňuje pracovitost, ale šikovnost v tom, jak ho obejít. A pokud jste celý život dělali, jak se má, skončíte přesně jako já: s výměrem, co by urazil i bezdomovce. Možná bych se měla smířit, že to jinak nebude. Ale nedokážu to. Protože když se člověk celý život snaží být slušný, a pak ho systém bez mrknutí oka hodí přes palubu, něco je špatně. A není to ve mně.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@zivotcestovatele.cz.