
Večer si dávám studené těstoviny. Šetřím, abych si mohla jednou za rok koupit zimní boty
Večer si dávám studené těstoviny. Ne proto, že bych byla líná ohřát si jídlo, ale protože jsme doma už potřetí za měsíc vypli elektřinu, abychom ušetřili. Není to žádná tragédie – dalo by se říct, že to je vlastně trochu romantika.
Foto: Unsplash
Jenže když vám v lednici zůstane akorát máslo a dvě mrkve, romantika rychle vyprchá. Šetřím, protože chci přežít z měsíce na měsíc bez toho, abych si musela půjčovat. Šetřím, abych si mohla jednou za rok koupit pořádné zimní boty. A aby mě pak zima nezaskočila tak, jako mě pokaždé zaskočí složenka za plyn nebo školní potřeby pro dítě, které rostou rychleji než můj účet v bance.
V práci jsem každý den. Ráno vstávám o půl šesté, udělám svačiny, obleču dítě, odvedu ho do školky a běžím na tramvaj. Když mám zpoždění, vezmu to pěšky. Není to daleko, ale když vám teče do bot – doslova – je i patnáct minut dlouhá procházka věčnost. V práci se usmívám, nedávám na sobě nic znát. Nechci litovat, ani nechci, aby mě někdo litoval. Nejsem z těch, co si stěžují. Jen vím, že tohle není normální. Že nemá být luxusem mít doma zaplacený internet, aby si dítě mohlo pustit pohádku. Nemá být výjimečné koupit si banán nebo avokádo. A přesto, když to udělám, cítím se jako hříšník. Hlavně aby to nikdo neviděl, že si „vyskakuju“.
Všechno to začalo celkem nenápadně. Nejdřív jsem měla jen pocit, že toho je nějak víc. Něco zdražilo, pak něco dalšího. Ale pořád to šlo – trochu jsem si utáhla opasek, omezila kafe venku, začala víc vařit doma. Jenže jak se ceny šplhaly nahoru a příjmy zůstávaly stejné, najednou jsem zjistila, že i ten utáhnutý opasek už vlastně nemám kam utahovat. Vyměnila jsem auto za jízdy MHD, oblečení nakupuju výhradně z druhé ruky, jídlo plánuju dopředu a dělám si seznam, abych v obchodě nesahala po ničem navíc. A přesto mám někdy před výplatou v peněžence padesátikorunu. A tu si schovávám. Pro jistotu. Kdyby se něco pokazilo. Kdyby dítě onemocnělo. Kdyby se rozbila pračka. Kdyby…
Nežiju sama. Mám kolem sebe lidi – přátele, známé, kolegy. Někteří to mají podobně, jiní vůbec. Jsou tací, co mi s úsměvem říkají, že když se snažím, určitě to nějak půjde. A já se snažím. Opravdu. Jenže někdy mám pocit, že už nemám odkud brát. Že už víc se snažit nejde. Že to není jen o individuálním úsilí, ale o systému, ve kterém je úplně normální, že i lidé s prací žijí na hraně chudoby. A že když si pak jednou za rok koupím zimní boty, mám výčitky, jestli jsem neudělala chybu. Jestli jsem ty peníze neměla dát jinam – na školní výlet, na kroužek, na spoření, na horší časy. Jenže horší časy jsou tady už teď. Nechci si stěžovat. Jen nechci předstírat, že je všechno v pořádku. Protože není.
Večer si tedy sednu s miskou studených těstovin. Dítě už spí, ztichlý byt je naplněný tichem, které by někdo mohl považovat za klidné. Já v něm ale slyším obavy. Počítám, přemýšlím, co kde ořezat, jak vyjít s tím, co mám. A pak si říkám, že to prostě nějak půjde. Musí. Zítra je nový den a zítřek třeba přinese něco dobrého. A i kdyby ne, přežiju ho. Jako přežívám každý další.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@zivotcestovatele.cz.
Mohlo by vás zajímat

Tolik byste měli mít naspořeno na důchod! Většina lidí se k této částce ani nepřiblíží

Jak získat invalidní důchod? Klíčové podmínky, dopočtená doba. Češi často chybují v žádosti

Dřel čtyřicet let a teď má důchod jako kapesné. Tisíce lidí dopadnou stejně, jen to zatím netuší
