Ve vězení, které nechal na bývalém přemyslovském hradě zřídit roku 1783 císař Josef II., si své tresty odpykávali prominentní političtí vězni, revolucionáři, povstalci, rebelové, ale především obyčejní kriminálnici z celé monarchie. Pro hrozivé životní podmínky vězňů si vysloužilo přízvisko „peklo živých.“
Vězení národů
Zdejší kasematy proslavili především političtí vězni. Jakmile někde v monarchii vypukla nějaká vzpoura, její vůdci končili většinou na Špilberku. Jeho zdmi se tak linula směsice jazyků od češtiny přes němčinu až po italštinu. K nejznámějším vězňům patřili italský básník a karbonář Silvio Pellico, nebo lupiči Thomas Grassel, po kterém se říká podobným živlům grázl, či Venca z Pokratic, známější jako Václav Babinský. Ten si zde odpykal většinu ze svého dvacetiletého trestu.
Právě díky Pellicimu se zachoval barvitý popis zdejších hrůzných podmínek, které zvěčnil ve své knize s příznačným jménem Mé žaláře. "Osaměl jsem v té děsné jeskyni, uslyšel jsem zavírati se závory a v polosvětle, vnikajícím sem vysokým okénkem, zahlédl jsem holou lavici, určenou mi za lože, a obrovský řetěz ve zdi,“ popsal své první chvíle. Řetězem mu spoutali nohy, zatímco druhý měl být použit, pokud by "se nechoval klidně, počal zuřiti a mluviti neslušnosti a sprostotu“.
Tohle by nevydržel nikdo
K jídlu dostávali vězni kus černého chleba, který jim měl vydržet na dva dny, ale také oběd, který sestával z řídké polévky a luštěnin s "takovou omáčkou, že už z té ‚vůně‘ bylo člověku nanic,“ píše Pellico. Oproti kriminálníkům to byl ale fešácký kriminál. Ti nejhorší z nejhorších byli drženi v kobkách bez přístupu denního světla na 10 kilo těžkých krátkých řetězech jen o chlebu a vodě. Délka přežití v takovýchto nelidských podmínkách se pohybovala jen v řádu měsíců. Nejčastěji se umíralo na kurděje a další nemoci.
Pokud vězeň vyfasoval trest zostřený, byl přikován také kolem pasu, krku a rukou tak, aby si byl schopen dosáhnout jen do úst. Takto byl například odsouzen jistý zločinec Filipčuk, který z šedesátiletého trestu přežil jen dva roky. Jak pro iDNES uvedl historik Pavel Košťál z Muzea města Brna: "Nejtvrdší kasematní vězení, které na Špilberku fungovalo za Josefa II., by nevydržel nikdo – tehdy ani nyní.“
Zlepšení podmínek
Leopold II., který nastoupil na habsburský trůn po smrti Josefa II., nechal ty nejhorší kobky v dolních patrech kasemat zavřít a vězni od té doby pobývali už jen ve vyšších nebo nadzemních patrech věznice, kde podmínky byly přeci jen snesitelnější. Nechybělo denní světlo a v zimě se zde také topilo. Strava ale zůstávala chabá a v přeplněných celách se rychle šířily nemoci. O jakékoliv zdravotní péči si vězni samozřejmě mohli nechat jen zdát.
Jak ale upozorňuje Pavel Košťál: "Podmínky, v nichž byli vězněni například italští političtí vězni v první půli 19. století, byly daleko lepší, než tomu bylo například v nacistických či komunistických věznicích ve 20. století.“ Právo útrpné bylo totiž v té době již minulostí a mučírnu byste na Špilberku hledali marně.
Přesto psychické strádání dokázalo mnoho vězňů zlomit natolik, že se z nich staly doslova živoucí trosky. Především vzdělaní političtí vězni nesmírně trpěli tmou, samotou nebo naopak nedostatkem soukromí, odloučením od svých nejbližších a odtržením od běžného života vůbec.
Turistická atrakce
Poslední vězeň opustil zdejší brány v roce 1858. O dvaadvacet let později byly zdejší kasematy poprvé otevřeny jako atrakce pro veřejnost. Tehdejší průvodci a také návštěvníci se vyžívali v líčení hrůzostrašných historek, které se ale povětšinou nezakládaly na pravdě. Vězni se na Špilberk vrátili ještě na krátko v době nacistické okupace, než byly k tomuto neblahému účelu využity Kounicovy koleje.
V současné době lze kasematy navštívit jak individuálně, ale také s průvodcem. Otevřeno je celoročně od 9 do 21 hodin.
Zdroje: idnes.cz, spilberk.cz, medium.seznam.cz
