Toto tradiční české jídlo cizinci nenávidí. Chce se jim z něj zvracet a nás považují za nechutné barbary

V českém prostředí není asi nic spornějšího než fenomén zabijaček, a především potom pokrm zvaný "prdelačka", tedy pověstná polévka z krve. Pro mnoho generací je to delikatesa, pro cizince někdy až děsivá ukázka údajného barbarství Slovanů ze středu Evropy.

Už samotné slovo zabijačka způsobuje mnohým cizincům lehkou srdeční slabost. V západní Evropě, kde je zabíjení zvířat ve velkém často vykázané za stěny anonymních jatek a spotřebitel přijde do styku jen s úhledně baleným masem, představuje český venkovský obřad pravý opak moderní odtrženosti od původu surovin. Každý, kdo zažil podzimní nebo zimní sobotní ráno na vesnici, musí znát tu typickou vůni kouře a mastného masa, stejně jako ruch na dvoře, kde se sejde široké příbuzenstvo, sousedi i děti. Místní kultura je v tomto směru upřímně syrová, nic se neodehrává za zavřenými dveřmi, všechno je veřejné a přímočaré.

Barbarský český folklór?

Jenže právě tahle veřejná stránka rituálu je pro řadu cizinců nevysvětlitelná. Z jejich pohledu totiž nejde o udržitelný způsob zpracování celé suroviny nebo jakýsi rodinný svátek, ale spíš o středověké představení, kde všichni účastníci, od pětiletých dětí po prababičky, krvelačně sledují zabití zvířete, jeho vykrvení, porcování i detaily jako vaření krve nebo zpracování střívek. Pro mnoho vesnic byla vždy zabijačka událostí, kde nechyběly vtipy, "štamprle", veselí a předávání dávných kuchařských postupů mezi generacemi.

A právě tady přichází na řadu prdelačka. Pro cizince je představa, že si někdo s chutí do hrnce nalije krev vyteklou přímo z čerstvě zabitého prasete, zahustí ji kroupami a kořením, a výsledkem je temná, silná a nasládlá polévka podávaná na dvorku, noční můrou gastronomie. Při pohledu na talíř prdelačky cizincům tuhne úsměv, v Irsku, Německu, ale i ve Francii nebo Anglii se setkáváte s opovržlivými pohledy a výjimkou není ani neskrývaný fyzický odpor.

V české kultuře je ale zabijačka a vše s ní spojené rituálem, bez kterého si lidé život na venkově ani neumí představit. Není to jen o mase či polévce z krve, je to záchytný bod v roce, kdy se setká rodina, předávají se recepty, ochutnávají domácí pálenky, vzpomíná se a vypráví. V každé vesnici je někdo, kdo má nejlepší recept na jitrnice, mistrovskou tlačenku, dokáže ochutit ovar tak, že se po něm oblizuje celá ves. Možná právě zde se zrodila česká forma punku! Jídlo tu není exportní hit ani módní záležitost, ale syrová, upřímná a neomalená radost z toho, že nic nepřijde nazmar, všechno je reálně zpracováno, a celý proces má svůj význam.

Lidová tradice pohledem moderního humanismu

Zabijačka má ale i svou temnější stránku. Z pohledu moderního humanismu a práv zvířat je veřejné zabíjení, vykrvování a následné porcování a ochutnávky na seznamu aktivit, které prý do civilizovaného světa nepatří. V posledních letech jsme i u nás svědky, že mladší generace už na zabijačku nejezdí, místo prdelačky dávají přednost vegetariánskému obědu a o procesu vědí maximálně z historek rodičů či dědečků. Tradice se pomalu mění, stejně jako vztah k jídlu – někdo v tom vidí ztrátu pestrého folkloru, jiný přirozený vývoj společnosti.

Faktem zůstává, že prdelačka je i v 21. století symbolem toho, že čeští kuchaři a jedlíci nikdy nevařili jen pro design a spotřebitelský komfort, ale pro skutečnou sounáležitost. Je to jídlo na pomezí tabu a národního pokladu, kde se setkávají staří i mladí, kde tradice přetrvává navzdory městským trendům zdravé a "udržitelné" kuchyně. Neděláme to pro fotky na Instagram. Cizincům často nevysvětlíte, že záměrem není krev v talíři, ale všechno, co jí předchází. Smích, práce, respekt k surovině.

Neděláme nic zakázaného...

Uklidnit je můžeme snad jenom faktem, že samotná zabijačka je v České republice proces, který je legislativně ošetřen – domácí porážku upravuje tzv. Veterinární zákon, tj. předpis č. 166/1999 Sb. v paragrafu 21.

Prdelačka a zabijačka zůstanou v očích světa kontroverzní, někdy nechutné, často nepochopené. Pro nás jsou ale stále jedním z mála momentů v roce, kdy nezáleží, jestli jste inženýr z Prahy, nebo dělník z "dědiny".

Možná je to pro někoho barbarské, ale stále jde o kus opravdivého života, na kterém česká vesnice stojí. A možná i pověstný odpor cizinců je dalším důkazem, že naše kultura je v gastronomii pořád svá, syrová a opravdová.

Zdroje: ireceptar.cz, stream.cz, cesky.radio.cz