Nejzáhadnější propast Rudého moře: I ostřílení potápěči zde zažívají respekt a nezapomenutelný adrenalin

Hluboký propad mořského dna, který na první pohled fascinuje svou krásou. A na ten druhý už není tak přívětivý. Modrá díra je přírodní jev. Podmořská propadlina, která sahá do hloubky kolem 120 metrů. Z dálky vypadá jako tyrkysová laguna, obklopená zdravým korálovým útesem.

Tady voda neproudí, všechno působí bezpečně a ideálně – zejména pro rekreační potápěče a šnorchlaře, kteří chtějí zažít kouzlo podmořského světa bez větší námahy. Korály u okraje propasti hrají všemi barvami a život tu doslova pulzuje. Místní instruktoři říkají, že pro začátečníky nebo rekreační potápěče je to místo jako stvořené. Stačí se držet při stěně a zůstat v bezpečné hloubce. Jenže právě za touto zdánlivou idylou se skrývá prostor, který už desítky let budí respekt – a také bere životy.

Vstup do katedrály pod hladinou

Hluboko pod hladinou se v korálovém útesu nachází útvar, který potápěči přezdívají Oblouk. Vzniká v místě, kde v šedesáti metrech začíná přechod mezi Modrou dírou a otevřeným mořem. Dojemný, tichý prostor s dlouhým tunelem, který se táhne do dálky. Z moře dovnitř proudí světlo – jasně modré, ostře ohraničené, hypnotizující.

Ti, kdo se do těchto míst vydali, často popisují pocit, jako by vpluli do obrovské podvodní katedrály. Místo s vlastní akustikou, tichem a energií. Pro zkušené technické potápěče jde o výjimečný zážitek – ale zároveň o jeden z nejtěžších ponorů, které lze absolvovat.

Propast, která navždy promine chybu

Modrá díra se někdy nazývá hřbitovem potápěčů. Ačkoli toto označení může působit přehnaně, statistiky jsou neúprosné. O život zde přišly stovky lidí. Většina tragédií nesouvisí s technickým selháním nebo samotnou lokalitou – ale s lidskou chybou. Mnoho potápěčů podcení hloubku, své schopnosti, anebo sílu prostředí. Jedním z hlavních rizik je tzv. dusíková narkóza. Stav, který se objevuje v hluboké vodě a působí podobně jako opilost. Člověk přestane správně vyhodnocovat situaci, ztrácí orientaci.

Někdy přichází dezorientace, jindy nečekaná únava, ospalost, v nejhorším případě bezvědomí. A to už je nebezpečné i pro velmi zkušeného potápěče. Dalším rizikem je samotný tunel pod Obloukem. Zpočátku působí neškodně, jenže je delší, než se zdá, a klesá dolů. Potápěči často nedomyslí, kolik vzduchu spotřebují. A v momentě, kdy chtějí zpátky, už je pozdě. Návrat vzhůru pak vyžaduje obrovské úsilí, technické znalosti i fyzickou kondici.

Tragédie, které nezmizely s proudem

Modrá díra má své známé i neznámé oběti. Zůstávají tu pamětní destičky na skále, zbytky výstroje, nevyřčené příběhy. Mezi těmi, kdo tu přišli o život, byli i profesionálové. Například irský potápěč, který doprovázel světovou rekordmanku ve freedivingu. Když ztratila směr, pomohl jí na hladinu. Ona přežila. On už se nevynořil. Jiný, teprve dvacetiletý instruktor, chtěl zaznamenat Oblouk na video. Místní odborníci mu nabídli přípravu a doprovod.

On však nepočkal. Vydal se do hlubin sám. Jeho tělo bylo nalezeno následující den, téměř ve stokilometrové hloubce. Jeden z místních průvodců, který ho našel, byl později přezdíván sběrač těl. Jen on jich z Modré díry vynesl přes dvacet. Egyptské úřady se snaží riziko snížit. U vchodu do lokality se nacházejí upozornění, instruktoři i průvodci.

Teoreticky by se sem měli potápět jen ti, kdo mají potřebné certifikáty a výbavu. Jenže praxe je jiná. Mnozí se sem vydávají bez dozoru, s půjčenou výstrojí, nebo s přehnaným sebevědomím. Modrá díra tak dál zůstává paradoxem – nádherným přírodním místem, které na pohled slibuje zážitek, ale ve skutečnosti žádá pokoru. Potápěči, kteří ji znají, mluví o ní s respektem. A i ti, kteří přežili hluboký ponor tunelem, se sem často už nevracejí.

Zdroje: www.memphistours.com, www.theguardian.com, www.undercurrent.org