Mořské právo se vyvíjelo po dlouhá staletí a často fungovalo ve stylu "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Teprve v roce 1982 vznikla Úmluva OSN, která mezinárodní nároky na oceánské oblasti upravila ve světovém právním rámci. Dohodu tehdy podepsalo 157 států, mezi nimi i tehdejší Československo. Některé bohaté státy, jako bylo Západní Německo nebo Velká Británie, se k dohodě nepřidaly a chtěly si určovat pravidla jen mezi sebou. V reakci na to si vlastní seskupení vytvořil i Východní blok. Kromě Ruska, Kuby a Vietnamu se v něm angažovalo i ČSSR.
Právě na základě smluv podepsaných ještě za studené války dostalo Československo v roce 1991 vlastní území v Tichém oceánu – šlo 150 tisíc kilometrů čtverečních zhruba uprostřed mezi Mexikem a Havají. Pokud byste se tam chtěli vypravit na dovolenou, museli byste strávit celý čas na lodi – slunné pláže s koktejlovými bary byste tam hledali marně.
Sen o drahých nerostech
O získání vlastní rajské destinace pro dovolenou ale československým zástupcům tenkrát nešlo. Oceán se mezi země rozděloval za účelem vědeckého zkoumání mořského dna a těžby nerostného bohatství. Jen naše porce oceánského území prý skrývala chemické prvky a vzácné kovy v hodnotě 150 miliard dolarů!
Mělo to ale háček. Tyto poklady totiž neleží na mořském dně ve své čisté formě, ale jsou sloučené ve bramborovitých oblázcích, jimž se odborně říká "konkrece". Abyste z těchto valounků ty miliardy dostali, musíte je nejprve masově vytěžit a následně je podrobit chemickým procesům, které dosud nebyly tak úplně vynalezené... Zkrátka a dobře, do těžby a následného výzkumu bylo potřeba investovat spoustu peněz. A Československo - či později Česká republika - je neměly.
Už v roce 1991 ČR polovinu přidělené plochy ztratila a v roce 2016 o ni přišla úplně. A proč se o tom nikdy nemluvilo? Možná proto, že to byla tak trochu ostuda. Měli jsme sice vlastní moře, ale k ničemu nám to vlastně nebylo...
Český přístav, o kterém nikdo neví
Češi sice moře nemají, ale občas si s touto myšlenkou pohrají. Pamatujete třeba na satirický nápad vznést nárok na ruský Kaliningrad alias Královec a anexi odůvodnit jeho údajnou vazbou na Přemysla Otakara II.? Vtipný koncept podpořili i Poláci, když na sociálních sítích uznali, že jejich "čeští bratři by měli mít konečně přístup k moři".
Málokdo přitom tuší, že Češi přístup k moři mají. Nemluvíme teď o dostupných dovolených na Jadran, ke kterým už dnes nepotřebujeme výjezdní doložky, ale o svobodném přístavním pásmu v Hamburku, které je skutečně ve správě České republiky. Přístav je naší zemí spravován na základě Versailleské smlouvy z roku 1929, ve které se Německo zavázalo pronajmout ho tehdejšímu Československu na dobu 99 let.
Český kousek Afriky
Možná vás pobaví, že krátce po vyhlášení Československa v roce 1918 se mezi některými osobnostmi vynořila myšlenka získat pro nový stát kolonie na africkém kontinentu. Spisovatel Jan Havlasa měl zcela vážně políčeno na Togo. Tato malá země v západní Africe v té době měla jen 3 miliony obyvatel, což by nově vzniklá republika teoreticky bývala mohla administrativně utáhnout.
Nakonec ale zůstalo jen u snu. Těsně po první světové válce muselo mladé Československo řešit spoustu jiných problémů než kolonizaci Afriky. Milé Togo bylo nakonec rozděleno mezi Francii a Británii.
Zdroje: poznatsvet.cz, rakovnicky.denik.cz, idnes.cz, cs.wikipedia.org
