Zažila jsem románek s Čechem, který tvrdil, že je svobodný. Nakonec mi napsala jeho manželka

Rozchod, který jsem měla pár měsíců za sebou, už nebolel. Neříkám, že jsem hledala něco nového, ale nebyla jsem proti. Prostě jsem si říkala, že když se něco stane, tak proč ne. Jen jsem netušila, že to "něco" bude člověk, který má doma manželku a dvě děti. A že se mi jeho žena sama ozve.

Na Kanárských ostrovech bylo krásně od prvního dne. Počasí ideální, hotel příjemný, žádný přehnaný luxus, ale čisté pokoje, milý personál a výhled na moře. Cestovala jsem sama. Hodně lidí to nechápe, ale když si na to zvyknete, je to ten nejlepší způsob, jak si opravdu odpočinout. Nemusíte se na nikoho ohlížet, můžete si jít kam chcete, kdy chcete, a jestli půjdete na večeři v sedm nebo v devět, to je čistě na vás. Večer jsem většinou seděla s knihou, někdy jen tak koukala na moře, a občas si dala drink v hotelovém baru.

Právě tam jsem ho potkala. Působil jako pohodář. Měl takový ten typický český humor, trochu suchý, ale chytrý. Seděl sám, dal se se mnou do řeči, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Nevnucoval se, nic netlačil, spíš to celé probíhalo v takovém přátelském duchu. Řekl, že je tu taky sám, že si potřeboval od všeho odpočinout. Že měl náročný rok, a že doma nikoho nemá. Doslova řekl: „Svobodný chlap bez závazků, co už nechce nikomu nic vysvětlovat.“ A mě to v tu chvíli úplně odzbrojilo. Protože přesně tak jsem se cítila i já.

Začali jsme spolu trávit víc času. Dopoledne na pláži, odpoledne výlety, večer sklenička nebo dvě. Neřekla bych, že to bylo něco jako láska na první pohled. Spíš to pomalu rostlo. Sedli jsme si, bylo nám spolu dobře. A ano, nakonec jsme spolu i spali. Nejednou. Nevyčítám si to, protože všechno, co mi řekl, působilo naprosto upřímně. Nedělal z toho žádné divadlo, žádné romantické řeči. Jen přirozenost, kontakt, blízkost. Týden utekl jako voda.

Loučili jsme se s tím, že se ozveme. Nic jsme si neslibovali, ale ani jsme si neříkali, že to skončilo. Vyměnili jsme si čísla, Instagram, prostě běžné věci. A když jsem se vrátila domů, pár dní jsme si ještě psali. Nejvíc večer, když už měl klid a čas. Jenže po nějaké době začal být najednou víc odtažitý. Psali jsme si míň, byl stručnější, občas neodpověděl vůbec. Nejdřív jsem si myslela, že se prostě jen vrátil do reality, do pracovního kolotoče, a že nemá tolik prostoru jako na dovolené. Jenže pak přišla zpráva, která všechno obrátila naruby.

Byl čtvrtek večer, pamatuju si to přesně. Přišla mi zpráva od neznámého čísla. Nezvykle dlouhá. Představila se mi žena jménem Klára a hned v úvodu napsala, že ví, kdo jsem. Že ví, co se mezi mnou a jejím mužem stalo. A že jestli si myslím, že můžu jen tak vtrhnout do něčího manželství, tak se prý hodně pletu. Četla jsem to asi třikrát, než mi to vůbec došlo. On nebyl svobodný. Nikdy nebyl. Celý ten čas, kdy jsme spolu byli, měl doma ženu. A podle všeho i dvě malé děti.

První reakce byla šok. Pak přišel vztek. Nejen na něj, ale i trochu na sebe. Protože zpětně jsem si uvědomila, že tam vlastně byly náznaky. Nikdy mi neukázal moc ze svého života. O rodině mluvil v minulém čase, jako že něco bylo, ale už není. Na fotkách měl jen přírodu nebo jídlo. Ani jednou neřekl, kde přesně bydlí. Vždycky to nějak otočil. A já si to omlouvala tím, že to tak má prostě nastavené. Že nechce mluvit o osobních věcech moc brzy. Jenže realita byla jiná. Realita byla, že mě lhal od prvního dne.

Napsala jsem té jeho ženě. Slušně. Že mě to mrzí, že jsem o ní neměla ani tušení, a že jsem nikdy nechtěla být někým, kdo rozbíjí cizí vztahy. Že chápu její bolest, ale že jsem byla taky obětí. Odpověděla mi, že nejsem první. Že už mu na to přišla jednou, a že jí sliboval, že to byla výjimka. A že teď to prostě bouchlo znovu. Prý to jeho „služební cesty“ jsou ve skutečnosti jen výmluvy, jak si udělat volno a vyrazit si „dobít baterky“ po svém. Prý je to vlastně jeho způsob, jak přežívá stereotyp. A že jí došla trpělivost.

Od té doby jsem se s ním už nikdy neslyšela. Smazal si mě ze všeho. Instagram, číslo, všechno pryč. Ani jednu zprávu. Ani omluvu. Jen ticho. A víš co? Nejspíš je to tak lepší. Protože kdyby mi začal něco vysvětlovat, asi bych zas uvěřila. Ne že bych byla naivní, ale někdy chceš věřit něčemu, co se ti líbí. Jen abys nemusela znovu cítit tu prázdnotu.

Dnes už se na to dívám jinak. Už tam není ten hněv, ani smutek. Jen zvláštní prázdno, něco jako stín. Něco, co zůstane, i když jsi už dávno jinde. Znovu bych do ničeho takového nešla. A kdybych měla někomu poradit? Vždycky si všímejte detailů. Když někdo působí až moc dokonale, často je to proto, že si na to jen hraje. A když vám někdo tvrdí, že je sám… no, možná si jen zrovna na chvíli hraje na někoho jiného.