V restauraci mě za zády pomlouvali a mysleli, že nemám peníze. Když jsem řekla, kdo jsem, raději dali výpověď

Před vámi se usmívají, za vámi si šeptají – a pak už jen koutkem oka sledujete, jak se baví. A jak se smějí. Ale ne tak, že by měli dobrou náladu. Smějí se vám. Ten den jsem si odskočila na rychlý oběd do restaurace nedaleko firmy. Nepůsobila nijak nóbl, ale jídlo tam mívají dobré a vždycky jsem byla spokojená. Obsluhovaly dvě mladé slečny – tipla bych je tak na devatenáct, dvacet.

Přiběhly hned, skoro se překřikovaly, která bude moct obsloužit, což mi přišlo spíš roztomilé. Objednala jsem si, poděkovala a dál se věnovala mobilu. Potřebovala jsem rychle něco sníst a utéct zpátky do práce, žádné velké rozjímání.

Jenže pak jsem zaslechla svoje jméno. Ne přímo, ale přezdívku, kterou mi dali kolegové. Vím, že jdu poznat, nosím výrazné brýle, červenou rtěnku a lidi si mě často pamatují. A taky, že občas budím dojem, že si na něco hraju. A to některým prostě nedá. Nejdřív jsem jen koutkem ucha zaznamenala pár slov – to je ta manažerka… prej si vydělává hrozný prachy… a pak už to jelo. Smích, narážky, jak jsem se prý podívala do jídelního lístku, jako by mi bylo líto každé koruny. „Dáš si vodu z kohoutku, žejo, paní ředitelko?“ chechtaly se za mými zády. Myslely si, že neslyším. Nebo že to přejdu. Ale slyšela jsem. Každé slovo.

Mohlo by vás zajímat

Itálie

Toto město jsem milovala celý život. Po mé poslední návštěvě už se tam nikdy nevrátím

Cestování Turistika

Zůstala jsem sedět a mlčela. Ne proto, že bych neměla odvahu něco říct. Jen jsem si připadala jak v absurdním divadle. Dvě holky, které o mně nic neví, si dělají legraci, protože jsem přišla sama a nehrála si na princeznu. Neobjednala jsem si prosecco, neměla na sobě značkové oblečení, a tak si mě vyhodnotily jako někoho, kdo nemá peníze. Jako někoho, koho můžou zesměšňovat, protože je přece neškodný.

Jídlo přinesly bez jediné poznámky, ale při odnášení talíře se jedna z nich neudržela. „Bylo to dostačující?“ pronesla tím nejvíc pohrdlivým tónem, jaký jsem kdy slyšela. Zadívala jsem se jí přímo do očí. Změnila barvu. Možná jí konečně došlo, že už dávno vím, co se děje. Ale stále dělala, že nic. A tak jsem se jen usmála a poděkovala. Vytáhla jsem peněženku, položila na stůl tisícovku a řekla jí, že nepotřebuji nazpět. Že si to můžou nechat jako spropitné.

Mohlo by vás zajímat

Itálie

Věštkyně z Itálie mi prozradila šokující budoucnost. To, co se má stát 4. března, mi vyrazilo dech

Cestování Turistika Dovolená s dětmi Rady a tipy

Otočila jsem se k té druhé, té, která měla největší řeči a klidným hlasem dodala: „A mimochodem, zítra si sem přijde na oběd naše HR ředitelka. Vybírá restaurace, kam budeme vodit obchodní partnery. Jsem zvědavá, co jí povíte, až se zeptá na obsluhu.“ Ani jedna neřekla ani slovo. Jen tam stály a rudly. Otočila jsem se a odešla. Druhý den mi přišel e-mail od majitele restaurace.

Omluvil se. A napsal, že obě slečny ukončily pracovní poměr. Samy. Prý neunesly, že se jejich legrace obrátila proti nim. Mrzelo mě to? Upřímně ne. Byl to jejich vlastní výběr. Až příště půjdete do restaurace a uvidíte někoho, kdo vypadá obyčejně, zkuste ho hned nehodnotit. Ne každý, kdo nepůsobí okázale, je automaticky chudý. A ne každý, kdo mlčí, si nechá všechno líbit. Někdy stačí jen chvíli počkat – a ukáže se, kdo je doopravdy kdo.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@zivotcestovatele.cz.