Tajuplná a ponurá místa odjakživa přitahovala lidi, kteří mají odvahu nahlédnout za oponu neznáma. Touha zjistit, co je pravdy na starých pověstech, mýtech a legendách, je silnější než strach. Není divu, že temná zákoutí, kam se vážou příběhy o duších, záhadných jevech či dávných rituálech, stále lákají nové a nové návštěvníky.
Ať už je motivem zvědavost, touha po dobrodružství, nebo prostě jen napětí, všechno to vyvolává ten známý mrazivý pocit v zádech, kdy se strach mísí s adrenalinem. Možná právě proto lidé milují horory nebo únikové hry – víme, že nám nic nehrozí, a přesto nás ten pocit děsí i láká zároveň.
Vranov jako magnet na tajemno
Vranov při výčtu pozoruhodných míst působí na první pohled jako magnet na tajemno. Kde všude můžete podle pověry prožít opravdu netradiční chvíle?
Zámek opředený černou magií
Zámek Vranov nad Dyjí na jihu Moravy je jedno z těch míst, kde se historie nenápadně prolíná s troškou tajemna. Leží kousek od Vranovské přehrady a na první pohled vypadá jako romantické sídlo s pěkným výhledem do krajiny. Když se ale člověk začne zajímat o jeho minulost, zjistí, že pod hezkou fasádou se skrývají i temnější kapitoly. O místě se psalo už kolem roku 1100, kdy ho zmiňoval kronikář Kosmas, a to ještě v době, kdy na skále nestál ani hrad.
Svou dnešní podobu zámek získal až v 17. století. Tehdejší majitel, říšský hrabě a císařský tajný rada Michal Jan II. z Althannu, koupil panství v roce 1680 a přebudoval ho na honosné sídlo.
Jenže spolu s bohatou historií přichází i příběhy, které nemají vysvětlení. V 19. století se na zámku usadil polský rod Mniszků, známý zájmem o mystiku a černou magii. Právě tehdy se prý v bývalé hradní věži odehrávaly obřady černé magie a kabalistické rituály. V jednom ze salonků se dodnes zachovaly tajemné symboly, které mají být zbytkem tehdejších obřadů.
Podle pověstí se pod hradem rozkládají tajné chodby, které vedou až na nedaleký Cornštejn. V dobách ohrožení v nich údajně ukrývali nejen sebe, ale i poklady. Kdo ví – možná část z nich stále leží kdesi v temném podzemí. Zvláštní jevy se ale neomezují jen na chodby. Na hradbách se občas v noci objevují fosforeskující světla, provázená ženským nářkem. Návštěvníci hlásí i mlžné postavy či zářící siluety, a dokonce i přízračnou lidskou lebku.
Podivuhodné legendy o kapličce a kostelíku
Jen pár kroků od zámku, v lese, stojí kaplička nad Feliciinou studánkou, postavená roku 1806 hraběnkou Felicií Mniszkovou. Podle legendy zde sídlila vodní víla, která prameni darovala léčivou moc. Místní sem chodili, aby se uzdravili, a prý ne nadarmo. Jednou víla varovala samotnou paní hraběnku, aby se nezúčastnila honu – ta ale její varování neuposlechla a při lovu tragicky zahynula. Od té doby se její duch údajně zjevuje v okolí zámku.
Další podivuhodný příběh se váže ke kostelíku nedaleko Vranova. Ten proslul zázračným obrazem Panny Marie, který byl podle pověsti namalován na základě obrázku, jenž dostal císař Karel VI. od chlapce, co se ztratil a po několika dnech se vrátil s podobiznou Bohorodičky – a mluvil prý jako dospělý. Když byl tento obraz v roce 1730 nesen v procesí při obrovském suchu, začalo pršet.
Fara a Šibeniční vrch děsí lidi dodnes
Ani tím však výčet záhad nekončí. O vranovské faře se říká, že tam ještě v druhé polovině 20. století strašilo. Z neobydlených místností se ozývaly zvláštní zvuky a podle svědectví to měl být duch muže jménem Ferdinand, který se kdysi dávno poblíž fary oběsil.
A pak je tu ještě Šibeniční vrch, který nese opravdu temnou minulost. Vypráví se, že ve Vranově žil čeledín Petr, který byl proslulý svými špatnostmi. Přesto se mu dlouho dařilo unikat trestu, a tak byli na jeho místo popravováni nevinní. Až jednoho dne jeho pravá povaha vyšla najevo. Trestu sice unikl – jenže když se doplazil na Šibeniční vrch, potkal samotného ďábla. S ním uzavřel smlouvu, podepsanou vlastní krví, výměnou za bohatství. Jeho osud byl ale zpečetěn – jednoho dne ho prý ďábel srazil ze skály a ukončil jeho hříšný život.
Hrad Houska jako brána do pekel
Dalším místem, které láká na svou tajuplnou minulost je hrad Houska. Ten patří mezi nejzáhadnější místa v celé České republice. Dodnes se vlastně přesně neví, proč vůbec vznikl. Nestojí na strategicky významném místě, neleží u žádné důležité stezky, nikdy nebyl královským hradem ani hraniční pevností a navíc byl postaven uprostřed pusté krajiny bez přístupu k vodě.
Zvláštní je i jeho obranný systém – zdá se, jako by měl chránit něco, co se nesmělo dostat ven, a ne dovnitř. Podle staré legendy totiž stojí právě na místě, kde se v dávných dobách otevřela průrva do pekla. Nad tímto otvorem byla později postavena hradní kaple s gotickými malbami, které nemají obdoby. Nejvíce znepokojivý je motiv levoruké lukostřelkyně, napůl člověka, napůl zvířete, která míří šípem na lidskou postavu.
Ve středověku byla levá ruka symbolem něčeho nečistého, spojovaného s ďáblem. A právě tady se podle pověstí brána pekel jednou otevřela, když pukla skála, a z hlubin začali vystupovat démoni. Otvor prý byl tak hluboký, že se jevil jako bezedný, a zasypat ho trvalo celé tři roky. Aby se z pekelného světa už nikdy nic nedostalo ven, byla nad puklinou postavena kaple – takzvaná "zátka pekel".
O Housce se také říká, že v jejím podzemí vede síť tajemných chodeb, kde mají být uloženy "jisté věci" a kostry "nelidí". Vchod do těchto prostor měl být kdysi označen nad dnes již neexistující hradní branou. A dokonce i samotný název „Houska“ má prý keltský původ – ze slova gosca, tedy „brána“. Mnoho lidí, kteří sem dorazí, popisuje zvláštní pocity – motání hlavy, slabost nebo jakési nevysvětlitelné omámení.
Hroby v Kostnici budí hrůzu i ve světě
Chcete-li pocítit "mrazení v zádech", určitě navštivte Kostnici v Sedlci u Kutné Hory. Není divu, že ji britský server CNNgo označil za druhé nejděsivější místo světa. Uvnitř se totiž nachází ostatky zhruba čtyřiceti tisíc lidí.
Současnou podobu získala roku 1870, kdy řezbář František Rint seskládal lebky a kosti z podzemní kaple do dnešní podoby – vytvářejí lustry, erby i výzdobu zdí. Tyto kosti byly původně vyzvednuty z hřbitova v 15. století, kdy bylo potřeba uvolnit místo pro nové pohřby a rozrůstající se město.
Archeologové zde objevili také třicet hromadných hrobů s celkem asi 1500 kostrami, což z místa dělá naprostý evropský unikát. V některých hrobech leželi zemřelí až ve šestadvaceti vrstvách. Ty nejstarší pocházejí z dob hladomoru roku 1318, ty mladší pak z morové epidemie, která zasáhla zemi mezi lety 1348 až 1350.
Nalezené hroby pocházejí z období 13.–16. století a představují cenný materiál pro studium pohřebních zvyklostí středověku. Přestože nebožtíci nebyli pohřbíváni s velkými cennostmi, archeologové zde našli bronzové a železné přezky, šatní spony i staré mince – tiché svědky dávných časů.
V Branišovském lese ztratíte pojem o čase
A pokud se přesuneme na jih Čech, dostaneme se k místu, které si vysloužilo pověst jednoho z nejděsivějších lesů v republice – Branišovský les, známý také jako les Bor u Českých Budějovic.
Místní o něm vyprávějí celé generace příběhů, z nichž běhá mráz po zádech. Ti, kdo se sem odváží vstoupit, často tvrdí, že za sebou slyší kroky, šeptání, nebo jakýsi temný přízrak sledující každý jejich pohyb. Jiní zas popisují rudě zářící oči, které se objevují v hloubi lesa, nebo průhledné siluety zachycené na fotografiích.
Kdysi tu stával i nechvalně proslulý strom oběšenců, kde si vzalo život mnoho lidí, dokonce i jedna manželská dvojice. Obyvatelé nakonec větev, na které k těmto činům docházelo, raději odřízli, ale ani to neodstranilo tísnivou atmosféru místa. Lidé tu prý dodnes cítí chlad, neklid a slyší hlasy, které jakoby jim našeptávaly temné myšlenky. Někteří dokonce mluví o časových posunech, mizejících postavách či zvláštním brnění v těle, když vstoupí mezi stromy.
