Když si Petra našla po maturitě práci v Ústí nad Labem, dočasně se ubytovala u své sestry s plánem, že si co nejdříve najde vlastní byteček. Sestru nechtěla moc dlouho obtěžovat – byt byl dost malý a sestra tu už měla manžela i malé dítě. Při hledání podnájmu ale Petra narazila na problém: je romské národnosti, a to se majitelům nelíbí. Romská uklízečka z firmy, kde pracovala, jí proto poradila ubytovnu. Za šest tisíc měsíčně a místo tam pro ni určitě bude.
"Upřímně, za šest tisíc jsem si představovala slušný pokoj se základním zázemím," vypráví Petra. "Ve skutečnosti jsem se vyděsila už jenom při pohledu na tu budovu." Doporučená ubytovna nebyla v dobrém stavu, některým bytům chyběla okna a okolo se válely haldy odpadků. V bytě, kde měla být Petra ubytována, nic nefungovalo. Nájemníci z celého patra se střídali v jedné koupelně a kuchyni. Po kuchyňské lince lezli brouci, které Petra nedokázala identifikovat. Kromě toho se teprve teď dozvěděla, že by v pokoji bydlela spolu s dalšími dvěma ženami.
"Šest tisíc tedy nebylo za pokoj, ale za postel. Nemohla jsem tomu uvěřit. Takhle příšerné místo se u nás nachází ve 21. století, a ještě za něj chtějí tolik peněz?", nechápe Petra, která na nic nečekala a utíkala zpátky k sestře. Naštěstí se jí brzy podařilo najít spolubydlení se studenty z místní univerzity a dnes je spokojená.
Holobyty za cenu luxusního apartmá
V českých ubytovnách řada lidí nekončí kvůli špatné finanční situaci, ale spíš kvůli tomu, že je nikde jinde ubytovat nechtějí. A protože tato zařízení neprovozuje stát, ale soukromí majitelé, ceny za osobu se mohou vyšplhat do neuvěřitelných výšin. Reportéři Seznamu nedávno navštívili ubytovnu, kde čtyřčlenná rodina žije v jedné místnosti o 14 čtverečních metrech a měsíčně majiteli platí neuvěřitelných 25 tisíc korun.
Kde na takové přemrštěné nájemné sociálně slabší rodiny berou? Pokud jejich členové nepracují, nájem platí ze sociálních dávek a příspěvků na bydlení. Zjednodušeně se dá konstatovat, že majitelům ubytoven plynou do kapes statisíce přímo ze státní pokladny. Rodinám pak zbývá na jídlo a oblečení úplné minimum. Šance, že se odtud dostanou do lepšího a čistšího prostředí, se blíží nule.
Problém před lety podrobněji rozebrala reportáž ČT:
Odpadky, hluk a štěnice
Ubytovny se špatnými podmínkami nejsou jen fenoménem tradičně chudších oblastí jako je Ústecký kraj nebo Ostravsko, najdete je prakticky po celé republice. Jen v Plzni jich organizace sociálních služeb Ponton napočítala 76, přičemž počet jejich nájemníků odhadla na 6 tisíc. Některé jsou provozovány pracovními agenturami, které svým klientům nabízejí spolu s prací i ubytování. Nájem jim pak strhávají přímo z platu a klienti - většinou cizinci - často ani netuší, kolik vlastně za nájem platí.
Když vidíte oprýskanou bytovku vedle prašného kovošrotu a kolem ní haldy odpadků, nad jejími nájemníky automaticky ohrnete nos. Jenomže v těchto ubytovnách nežijí jen nepřizpůsobiví občané, kteří dělají hluk a vyhazují odpadky z oken. Přebývají tu i matky samoživitelky, pracující rodiče s malými dětmi i ukrajinští uprchlíci, kteří padli do rukou vydřidušského zaměstnavatele.
Hygienické podmínky tu bývají strašlivé. Není výjimkou, že se několik rodin dělí o jedinou koupelnu nebo že jsou pokoje zamořené štěnicemi, šváby a jinými brouky.
Řešení v nedohlednu
Naděje na změnu jsou v současné době mizivé. Vedoucí monitorovacího programu ubytoven Viktor Davídek se domnívá, že jediným řešením by bylo sociální bydlení nabízené státem, kraji a městy. "Pokud by ubytovnu provozovalo město, bude garantovat určitou kvalitu a nebude docházet k obchodu s chudobou," uvedl Davídek. Zda k takovému kroku ale jednoho dne bude politická vůle, je zatím ve hvězdách.
Zdroje: seznamzpravy.cz, idnes.cz, romea.cz, zpravy.aktualne.cz
