Pamatuji si, jak jsem v rámci svého prvního zaměstnání přijela na teambuilding do horského hotelu a měla jsem sdílet pokoj se starší kolegyní, kterou jsem dosud znala jen z formální e-mailové komunikace. Sotva jsme si odložily kufry, kolegyně se podívala na hodinky a řekla: "Mohly bychom si dát před poradou kávu, to stihneme. A můžeme si asi tykat, že jo? Já jsem Jarka."
V českém pracovním prostředí je poměrně normální, že nabídka na tykání přijde velmi brzy po prvním osobním setkání. Zejména mladší kolektivy tuto formalitu už ani moc neřeší a novým zaměstnancům rovnou hlásí: "My si tady všichni tykáme." Automaticky si tykají i studenti dálkového studia na vysokých školách, ačkoli mnozí z nich už překročili třicítku. A když se někde na dovolené spřátelíte s českými turisty z vedlejšího stanu, obvykle stačí jen společné pivko, abyste si také potykali.
Slováci jsou formálnější
Na Slovensku je oproti tomu vykání zakořeněno mnohem silněji. Nejde jen o formální zdvořilost, ale také o projev úcty. V některých rodinách se dokonce stále ještě drží tradice, že děti vykají svým rodičům a prarodičům. Ze starší české literatury víme, že toto pravidlo kdysi platilo i u nás. Možná si vzpomenete, že ještě Malý Bobeš své mamince uctivě vykal. Během druhé poloviny 20. století ale tento jev z českých rodin zcela vymizel.
Ani v kontaktech mimo rodinu Slováci nepřecházejí k neformálnímu oslovení tak rychle jako Češi. Může se vám stát, že na vaši nabídku k tykání odpoví chvilkou trapného ticha a potom řeknou slušně, ale jasně: "Ještě počkáme." V ten moment se nesmíte urazit. Neznamená to, že jim nejste sympatičtí a nechtějí se s vámi spřátelit. Jenom potřebují trochu více času a s tykáním chtějí vyčkat do chvíle, kdy se blíže navzájem poznáte.
Poslouchej, ty mladej...
V internetové diskuzi na fóru Modrykonik.sk si před pár lety jeden mladý Slovák stěžoval, že ho neznámá žena na dopravním inspektorátu oslovila příliš familiérně: "Máš pořadový lístek?" Mladíka šokovalo, že mu tykala, ačkoli už dovršil 24. rok života. Někteří diskutující vyslovili domněnku, že třeba dotyčný vypadá hodně mladě. Podle jiných by ale ani mladistvý vzhled neměl dát starším lidem právo na neuctivé tykání. "Vykám každému, v životě bych si nedovolila tykat nikomu zhruba od 14 let výše. Dokonce i děti, které mě pozdraví Dobrý den, tak těm také odpovím Dobrý den, žádné Ahoj," napsala jedna z uživatelek slovenského fóra.
Vzpomínám na svého (českého) dědečka, který jakýmkoli mládežníkům na ulici nebo ve vlaku suverénně tykal. "Poslouchej, ty mladej, ty tomu vůbec nemůžeš rozumět," byla jeho oblíbená věta. Ať bylo osloveným mladíkům patnáct let nebo dvacet, nikdy se nad jeho neformálním přístupem nepozastavili. Na podobné dědečky byli v domácích poměrech na rozdíl od Slováků asi zvyklí...
Kdo tykání navrhuje?
Základní pravidla pro vykání a tykání jsou nicméně v obou zemích podobná. Na pracovišti platí, že tykání navrhuje výhradně nadřízená osoba, bez ohledu na věk. To znamená, že když k vám přijde nový manažer, z podřízené pozice mu nemůžete nabídnout tykání, i kdyby byl ve věku vašeho syna. Mimo práci pak navrhuje tykání buď starší jedinec (v případě viditelného věkového rozdílu) nebo žena (v případě setkání ženy a muže podobného věku).
A na závěr ještě jedna zajímavost: Odpůrci vykání někdy tvrdí, že se tato zdvořilostní forma do moderní doby už nehodí, protože světu vládne angličtina a v tomto jazyce si lidé beztak pouze tykají. Pro mnohé tak může být překvapením, že anglické "you" ve skutečnosti není obdobou českého "ty", ale představuje právě vykání. Angličané se v uplynulých stoletích s tykáním zcela rozloučili a rozhodli se být k sobě pouze zdvořilí. Staroanglický výraz pro tykání "thou" dnes najdete už jen v náboženských textech nebo při četbě Shakespeara v originále.
Zdroje: jsme.cz, denik.cz, modrykonik.sk
