„Tohle parkování je na diplom,“ smál se soused, když jsem couval mezi popelnice

Když ne, tak objíždím blok třeba třikrát, nakonec se nasoukám někam na půlku chodníku, kam bych za normálních okolností nepostavil ani koloběžku, a doufám, že do rána nebudu mít za stěračem lísteček.

Tenhle večer byl přesně ten druhý případ. Přijeli jsme později, s nákupem, dvěma dětmi a celodenní únavou v nohách. Už v autě jsme si s partnerkou vyměnili pohled, že to zas bude. A taky bylo.

Kroužím kolem bloku, první kolečko – nic. Druhé – taky nic. Třetí – aha, támhle se jeden právě rozjíždí. Zpomalím, blikám, dávám mu prostor, ale než stihnu couvnout, vřítí se přede mě nějakej týpek v kombíku a bez váhání se tam napasuje. Mrknu na něj, on na mě, a ještě se usměje. Jasně. Večer začíná.

Dvě místa mezi popelnicemi

Nakonec zůstává jen jediné volné místo – mezi dvěma popelnicemi. Není to ideální, ale auto se tam nějak vejde. Teoreticky. Prakticky? Musel bych udělat takovou tu pomalou, nervy drásající manévrovanou otočku mezi čtyřmi centimetry kovu a plastu. A hlavně si dávat bacha, aby se popelnice neskutálely nebo jsem je neškrtnul zrcátkem.

Zastavuju, přepínám do zpátečky a začínám. Pomalu, na milimetry. Za mnou už někdo troubí, protože samozřejmě stojím v půlce silnice a bráním světu v cestě. Je mi to jedno. V ten moment přichází soused.

„Tohle parkování je na diplom,“ směje se a opírá se o branku u vchodu. Ještě si přitáhne mikinu, protože se mezitím ochladilo. Já se za volantem potím. Partnerka mezitím vystupuje s dětmi, bere si nákup, a tváří se, že mě nezná.

Soused se směje dál, že prý bych měl dělat instruktora autoškoly. Já se usmívám jen zdvořile, protože vím, že jsem v tu chvíli jeden centimetr od toho, abych ojel roh kontejneru. Nakonec se mi to podaří. Autu čouhá kousek kufru ven, ale víc už to nejde. Vystupuju a kontroluju, jestli něco neškrtlo. Neškrtlo. Malý zázrak.

„Pěkný výkon,“ dodá soused, zatímco mizí ve vchodu.

Myslím si své a jdu domů. Jenže tím to neskončilo.

Druhý den ráno se jdu podívat k autu – a vidím přiklopené stěrače. Pod nimi lístek. Čekám pozdrav od městské, ale ne. Rukou psaná poznámka na kousku papíru: „Tady se neparkuje, jezdí se sem s popelnicema.“ A smajlík.

Parkovat umím, ale ostatním se to nelíbí

Jasně, zaparkoval jsem mezi kontejnery, i když nijak nebráním přístupu – zůstalo tam dost místa. Ale to někomu evidentně nestačí. A tak se rozhlížím, kde ten dotyčný asi parkuje. Zřejmě jeden z těch, co mají garáž přes dvě ulice a stejně parkují pod oknem – samozřejmě načerno a přes zákaz.

Smažu si poznámku a jedu do práce. Ale vrtá mi to v hlavě celý den. Přemýšlím, kdy přesně se z parkování stal boj o přežití. Ve městě, kde vznikne nová zóna každé tři měsíce, kde parkování zdarma je mýtus a kde vám denně nadává někdo, kdo sám stojí na přechodu. Všichni chtějí mít místo, ale jakmile ho najdete vy, začíná se rozvíjet celý koncert pasivní agrese.

Od té doby už mezi kontejnery neparkuju. Ne že bych se bál dalšího vzkazu – těch bych si mohl sbírat celou sbírku. Ale nechci hrát tu hru. Radši si zajedu o ulici dál a projdu se. Ulevím si od nervů a nikoho nenaštvu.

I když, popravdě, když pak večer slyším, jak se soused dohaduje se svojí ženou, že jí zase „někdo zabral jeho místo“, skoro lituju, že jsem to tam večer nenapálil znovu – mezi popelnice. Třeba by mi k tomu diplomu ten jeho smích dal aspoň razítko.