Těšili jsme se na výhled z rozhledny, ale hlídač nám v půlce cesty zatarasil vstup. Pravý důvod jsme zjistili až při návratu
Byl krásný víkend, konečně počasí, které vybízelo k výletu. Ne takové to dusno, kdy se člověk potí už jen při pohledu z okna, ale příjemných pětadvacet stupňů, polojasno, lehký větřík
Foto: Freepik
Přesně ten den, kdy se sbalíte jen s vodou, sušenkami a možná i foťákem – pokud věříte, že bude co fotit. My věřili, protože jsme měli cíl: rozhlednu, na kterou jsme dlouho chtěli vyrazit. V okolí jsme byli několikrát, ale na rozhlednu samotnou to zatím nikdy nevyšlo. Dnes měl být ten den. Auto jsme nechali na parkovišti pod kopcem, odkud vedla značená trasa. Nic náročného, jen pár kilometrů do mírného kopce, takže v pohodě i pro děti.
Cestou jsme míjeli turisty, pár cyklistů a taky jednu rodinu s kočárkem, která to vzdala hned v první třetině, protože cesta byla strmější, než čekali. Ale jinak pohoda, klid, příroda, les voněl jehličím, nikde žádné odpadky – a hlavně ten pocit, že nás nahoře čeká zasloužený výhled. Všichni jsme se těšili. Nejen kvůli rozhledně samotné, ale i proto, že jsme chtěli udělat pár fotek do rodinného alba. Člověk si říká, že tyhle chvíle se nebudou opakovat.
Dorazili jsme až k patě rozhledny, byli jsme asi třicet metrů od vstupu, když se mezi stromy vynořil starší muž. V ruce měl kovovou tyč – jakousi mobilní zábranu – a klidným, ale pevným hlasem nás zarazil. „Dál nemůžete,“ oznámil bez jakéhokoli úvodu. Chvíli jsme si mysleli, že je to vtip. Možná zkouška pozornosti? Ale ne, pán to myslel naprosto vážně. Na otázku proč, se jen ohradil, že je rozhledna uzavřená. Bez vysvětlení. Ani cedule, ani informace na webu, nic. „Z technických důvodů,“ pronesl stroze, jako by šlo o větu, která má být dostatečná pro kohokoliv. Nechápali jsme. Technické důvody? Rozhledna vypadala normálně, žádné výstrahy, žádné pásky, žádné opravy. Jen on, tyč a zamračený výraz.
Zkoušeli jsme se ho zeptat, co se děje. Prý on sám přesně neví, ale má pokyn nikoho nepustit. Tak jsme tam chvíli stáli, pak jsme si sedli na blízký pařez, napili se, dali si sušenku a přemýšleli, jestli nemáme jít aspoň kus dál, třeba bude rozhled i z cesty za rozhlednou. Nebyl. Stromy to celé schovávaly. Tak jsme se otočili a šli zpět. Děti byly zklamané, my taky. Cesta zpět už nebyla tak veselá. Nikdo nemluvil, jen kroky a občasný zvuk větviček pod nohama.
A pak přišel ten moment. Asi padesát metrů před parkovištěm jsme se míjeli s jinou skupinkou, která právě vyrážela nahoru. Dva muži, tři ženy, všechno lidé kolem třicítky, všichni vymódění jako na módní přehlídku. Jedna z žen se najednou obrátila k druhé a prohlásila: „Tak už tam nikdo není, Mirek říkal, že to tam teď máme jen pro sebe.“ Zpozorněli jsme. Cože? Má to jen pro sebe? Co to jako znamená? Neodolal jsem a otočil se. Zeptal jsem se, jestli jdou na rozhlednu, když je zavřená. Jen se usmály a jedna z nich odpověděla: „To neřešte, máme to domluvený. Natáčíme tam kampaň.“ A bylo jasno.
Z rozhledny se stalo soukromé filmové nebo reklamní placení – a běžní návštěvníci byli prostě odříznuti. Bez omluvy, bez informace. Předem nikde ani zmínka. Hlídač s tyčí jen stál, aby nikoho nepustil, a mezitím si tam vybraná skupinka točila svůj projekt. Že výletníci dorazí zdaleka a těší se? Smůla. To se nehodí do scénáře.
Byli jsme zklamaní. Ani ne tak z té zamčené rozhledny, jako z toho, jak se dnes běžný člověk snadno odsune stranou. Bez vysvětlení, bez možnosti volby. Místo, které má sloužit veřejnosti, je najednou uzavřené jen proto, že někdo „má domluveno“. Jasně, třeba si to pronajali, třeba zaplatili. Ale copak to znamená, že zbytek světa má být držel hubu a krok?
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@zivotcestovatele.cz.
Kam dál
Předchozí
