Syn přinesl ze školy poznámku, že prodává spolužákům bonbony. Zjistila jsem, že podniká víc než jeho otec

Poznámky ve škole nejsou u nás doma běžná věc. Syn je spíš z těch hodnějších, nepatří k potížistům a učitelky si ho většinou chválí. Takže když přišel domů a s lehkým výrazem ve tváři mi podával deníček, čekala jsem něco jiného než to, co jsem tam našla. Poznámka zněla: „Využívá přestávky k prodeji bonbonů spolužákům. Upozorněn, že se škola neúčastní podnikatelských aktivit.“ Musela jsem se nejdřív zasmát – a pak mě to začalo zajímat trochu víc.

Ukázalo se, že syn začal už asi druhý týden po prázdninách nosit do školy pár bonbonů. Ne pro sebe, ale s jasným cílem – nabídnout je těm, co si doma nic nepřinesli, nebo těm, co na sladké zapomněli a zrovna měli chuť. Cena? Pětikoruna za dva. Když jsem se ho zeptala, jak ho to napadlo, odpověděl: „No, když koupíme pytlík v akci, tak to vyjde levněji. Takže to trochu rozdělím a prodám. A zbytek si nechám na něco jiného.“ Prý už takhle „vydělal“ skoro dvě stovky.

A já si uvědomila, že mám doma malého obchodníka. A taky že už má ve svých letech víc podnikatelského ducha než jeho táta, který dodnes váhá, jestli si má založit živnost, nebo čekat, až mu něco spadne z nebe. Doma jsme to samozřejmě museli probrat. Ne proto, že bych mu chtěla brát chuť podnikat – to vůbec ne. Ale protože prodávat ve škole není úplně v souladu s pravidly a je mi jasné, že učitelky z toho radost neměly.

Syn se tvářil provinile, ale zároveň bylo vidět, že ho to celé baví. Vymýšlel ceny, počítal zisk, porovnával, jestli je lepší koupit Lentilky nebo Bonpari. Měla jsem co dělat, abych mu to celé úplně nezkazila. Nakonec jsme si stanovili hranice. Žádné prodávání ve škole, pokud to škola zakazuje – a to, že to zakazuje, bylo celkem jasné. Ale doma jsem mu nabídla, že si může vyzkoušet podnikání na nečisto. Že si vytvoří třeba „obchod“ pro nás doma – se zbožím, cenami, a zkusí si, jak by to šlo. Samozřejmě bez rizika poznámek a školních zákazů. Nadchlo ho to. Hned začal vymýšlet letáčky a skládal si zboží do krabiček.

Zato táta, který poslední tři roky mluví o tom, že by si mohl otevřít e-shop, ale zatím si ani nezaložil doménu, jen uznale kývl hlavou a poznamenal: „No, má v tom aspoň systém.“ Bylo to vtipné, ale taky trochu smutné. Syn totiž v deseti letech pochopil, že když chce něco víc, musí si to nějak vymyslet a vytvořit. Že peníze nerostou na stromě, ale že s trochou nápadu a snahy se dají vydělat – i když zatím jen v drobném.

A mě napadlo, že je to možná nejlepší škola života, jakou může dítě dostat. Ne z učebnice, ale tím, že něco samo vymyslí. A že místo toho, aby trávil čas u tabletu, přemýšlí, jestli je lepší nakupovat v akci v pondělí nebo počkat na čtvrtek. To se nedá naučit jinak než praxí. Ale abych se vrátila na začátek – poznámku jsme podepsali, omluvili jsme se a slíbili nápravu. Paní učitelka prý uznala, že to celé bylo „v dobrém duchu“, ale že to prostě nejde.

Co kdyby si to zkusil každý? A má pravdu. Kdyby se školní chodby proměnily v tržiště, byl by z toho chaos. Zároveň ale věřím, že by bylo fajn, kdyby se dětem takový zájem o podnikání trochu víc podporoval. Ne říct rovnou: „To nesmíš“, ale spíš: „Takhle to nejde – pojď vymyslet, jak by to šlo jinak.“ Školy by klidně mohly mít malý den podnikání – kde by si děti vyzkoušely obchod, služby, nabídku a poptávku. Protože co si budeme povídat, většina z nás to v dospělosti dohání s potem na čele.

Jsem ráda, že syn dostal poznámku za něco, co ve výsledku nebylo žádné zlo. Že neubližoval, neběhal po chodbách, nefackoval spolužáky – jen měl nápad a chuť tvořit. A i když mu ho škola zarazila, doma jsme mu ukázali, že to není konec, ale jen změna směru. A kdo ví. Třeba to v něm zůstane. Třeba jednoho dne ten e-shop fakt otevře – dřív než jeho táta.