Nejlepší kamarádka mě pozvala na víkend do hor. Nečekala jsem, k čemu se mi tam přizná

Alespoň jsem si to myslela. Proto jsem nepochybovala, když přišla s tím nápadem – že si zajedeme na prodloužený víkend do malého penzionu v Krkonoších, kde budeme jen my dvě, víno, dobré jídlo a túry po horách. Prý si odpočineme, pokecáme jako za starých časů, zavzpomínáme. Znělo to idylicky a já to brala jako krásný nápad, jak na chvíli vypnout od každodenního kolotoče.

Vyrazily jsme v pátek ráno. Cesta ubíhala rychle, povídaly jsme si o dětech, o práci, o všem možném. Byla jsem ráda, že máme konečně čas jen pro sebe, že nemusíme nic řešit, jen být. Když jsme dorazily, penzion byl nádherný. Malý, útulný, s výhledem do údolí a obrovskými péřovými peřinami, ve kterých bych mohla spát týden v kuse. Večer jsme si otevřely láhev vína, seděly na balkoně a koukaly do tmy. Bylo ticho, jen zezdola šuměl les a občas někde zakřičela sova. V tu chvíli jsem cítila zvláštní klid, jako bych se na chvíli vrátila o deset let zpátky, kdy jsme spolu takhle sedávaly na kolejích a snily o životě, který jednou budeme mít.

Jenže ten klid netrval dlouho. Už tehdy jsem cítila, že je nějaká jiná. Ne že by se chovala divně, ale byla jakási přepjatá, přemýšlivá, trochu nervózní. Nepřipisovala jsem tomu ale velkou váhu – třeba toho měla v práci moc, nebo jí děti doma lezly na nervy. Každý máme své dny. Jenže potom, když jsme si nalily druhou skleničku, najednou se podívala do země a zeptala se mě, jestli se na ni nezlobím, kdyby mi řekla něco, co by mě mohlo zranit. Nechápala jsem. Zvedla jsem obočí a v žertu řekla, ať ze sebe něco vyklopí, že už mě nemůže ničím překvapit. To jsem ještě netušila, že mě nejen překvapí, ale úplně převrátí svět vzhůru nohama.

Řekla mi, že je zamilovaná. Ne do nějakého kolegy, ne do někoho z fitka. Do mého muže. Prý se to stalo nenápadně. Prý si to neplánovala. Prý je jí to líto. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Seděla jsem tam, koukala na ni a vůbec jsem nechápala, co právě slyším. Nejlepší kamarádka. Žena, kterou jsem považovala za svou druhou sestru. A ona mi teď říká, že cítí něco k mému muži?

Neřekla jsem nic. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože jsem prostě nevěděla, co říct. V hlavě mi běželo tisíc věcí. Od „jak dlouho to trvá?“ po „a on o tom ví?“. Měla jsem chuť vstát a odejít, jenže jsme byly uprostřed hor a já neměla ani auto, ani plán, co dál. Zůstala jsem tam sedět a mlčet. Ona se rozbrečela, omlouvala se, říkala, že se stydí a že ví, že je to špatně. Že ví, že mezi nimi nic nebylo. Že by nikdy neudělala nic, co by mi ublížilo. Ale že to v sobě už nemůže dusit.

Nechápu, proč mi to říkala. Co tím chtěla získat? Úlevu? Odpustit jí? Nebo chtěla, abych se s ní hádala? Bylo mi zle. Fyzicky zle. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek a jak mi buší srdce tak silně, že to musela slyšet i ona. Nechápala jsem, jak se tohle mohlo stát. Jak si mohla dovolit vůbec něco takového cítit, natož mi to říct. A hlavně – proč to říká právě teď? Na našem víkendu, který měl být jen o nás dvou?

Ráno jsem vstala dřív než ona. Sedla jsem si s kávou před penzion a koukala na východ slunce. Bylo nádherně. Ale ve mně bylo prázdno. Nevím, co mě bolelo víc – jestli to, že má city k mému muži, nebo to, že jsem o ní celý život měla úplně jinou představu. Že jsem jí věřila, bezvýhradně, a teď mi najednou přišla cizí. A taky mě to donutilo přemýšlet – proč zrovna můj muž? Dala jsem někdy nevědomky najevo, že máme dokonalý vztah? Mluvila jsem o něm až příliš? A hlavně – jak to vidí on? Opravdu o ničem neví? Nebo snad něco tušil?

Ten víkend byl jiný, než jsem si představovala. Nešla jsem domů s pocitem odpočinku a radosti, ale s hlavou plnou otázek, zklamání a ticha, které mezi námi od té chvíle vládne. Neřekly jsme si už skoro nic. Mlčely jsme. A když jsme přijely domů, jen jsme si řekly „tak se měj“. A já dodnes nevím, co s tím. Odpustit? Zapomenout? Přerušit kontakt? Anebo to nechat být, protože přece „nic neudělala“? Vím jen jedno – že některé věci už nikdy nebudou jako dřív. A že někdy bolí nejvíc to, co nečekáme od těch, které máme nejblíž.