V dnešní době je migrace pojmem spíše démonizovaným, ale v minulých dobách bylo mísení evropských národů poměrně běžné. Z hodin dějepisu si možná pamatujete, že čeští panovníci ve středověku zvali obyvatele německy mluvících zemí, aby se usadili v neobydlených oblastech české kotliny a zúrodnili zde půdu dosud neoranou. Království potřebovalo více pracovních sil, zatímco západní země byly přelidněné. Německou kolonizací se ve střední Evropě vytvořila určitá rovnováha a potomky kdysi počeštěných Němců dnes poznáte de facto jen podle rozboru DNA.
Dokonce i dnes jsou v Evropě lokality, které zejí prázdnotou a zoufale touží po nových obyvatelích. Určitě jste slyšeli o chátrajících vesničkách v jižní Itálii nebo na irských ostrovech, kde se nemovitosti prodávají za symbolické jedno euro. Jedinou podmínkou bývá, aby nový majitel na vlastní náklady dům opravil a v dané lokalitě se na nějaký čas usadil – místní radnici je přitom jedno, zda jste Francouz nebo Čech. Důležité je, aby ve vesnici opět zavládl život a někdo se o místní pozemky láskyplně staral.
Sen, který se nenaplnil
S podobným plánem rozvoje neobydlených oblastí přišli na začátku 19. století i Rumuni. V roce 1823 do Čech zavítali zástupci rumunského obchodníka se dřevem, který nutně potřeboval nové pracovní síly na kácení lesů. Potenciálním zájemcům sliboval modré z nebe: vlastní polnosti, dřevo na stavbu domů zcela zdarma, žádné daně, žádná vojna. Svůj slib sice dodržel, banátský sen se ale rozhodně nemohl rovnat americkému.
Zaprvé, rumunské hory nejsou žádné úrodné Polabí. Zadruhé, ekonomický a kulturní vývoj českých zemí šel od dob středověku ruku v ruce se Západem, a byl tedy výrazně napřed než zaostalejší Rumunsko. Svou roli v neúspěchu českých migrantů navíc sehrál fakt, že se na lákavou nabídku vlastních polností v zahraničí nechytli zkušení sedláci, ale ty nejchudší a málo vzdělané vrstvy, pro které v domovině nebyla práce ani budoucnost.
Šlo zkrátka o tonoucí, kteří se chytli stébla a odešli do vzdáleného Banátu s mlhavou nadějí na lepší život. Dlouhou cestu a plavbu na vorech po Dunaji někteří ani nepřežili. A na mnohé z nich padla v novém prostředí deprese, když si uvědomili, že se do rodné země už nikdy nebudou moci vrátit. Po vykácení lesů jim zbyly jen neúrodné pozemky a bída.
Unikátní staročeské vesničky
Život v Banátu byl tvrdý, ale příchozí Češi přesto dokázali založit celé vesnice a své rody zachovat až do dnešních dnů. Pro historiky, lingvisty i obyčejné české turisty je dnes naprosto fascinující studovat komunitu krajanů, která žila po dvě století v naprosté izolaci od původní vlasti. Čeští osadníci si tu uchovali původní styl života, náboženské zvyklosti i jazyk, kterým se mluvilo před 200 lety. Kdo má opravdu romantickou povahu a je zcela znechucen moderním světem, má sto chutí odstěhovat se do Banátu i dnes. Existují lidé, kteří to udělali.
Nelichotivá přezdívka
Jak se ale na české přistěhovalce dívají samotní Rumuni? V titulku jsme předeslali, že pro ně vymysleli urážlivou přezdívku. Když vám ji jen tak neomaleně prozradíme, budete se cítit dotčeni, ale neunáhlete se, nezavírejte prohlížeč a počkejte na vysvětlení. Výraz "cikáni Němců" nebo "němečtí cikáni" opravdu nezní pro našince lichotivě. Ale ruku na srdce – jak byste vy jako Češi popsali Rumuny? Co o nich vlastně víte? Nejsou to Slované, mluví románským jazykem, banány poprvé ochutnali až po roce 1990 a jejich ekonomika není nejsilnější... průměrný Čech by je možná označil za takové chudší Italy...
Přesně ta samá neinformovanost a sklon ke zjednodušování se odráží i v přezdívce, jakou dali Rumuni Čechům. Můžeme si představit, že rumunské učebnice dějepisu naši zemi zmiňují jako někdejší součást Rakouska-Uherska a do současné doby se už v nadupané výuce nestihne dojít. Průměrný Rumun tedy může snadno usoudit, že Češi jsou vlastně jen takoví "chudší Němci".
Výraz "cikáni" ovšem zní přes čáru. Ve slušné společnosti se už nepoužívá a pokud nechcete působit jako neurvalý ignorant humanitních hodnot, na jazyk ho prostě nepustíte. Jeho význam přitom původně nebyl nijak hanlivý. Kořeny tohoto termínu najdeme už v indické kastě nedotknutelných, v Evropě se pak jako cikáni označovali kočovníci, kteří se svým životním stylem vymykali většině populace, ale zároveň jí nijak neškodili. Je vlastně nespravedlivé, že se tento termín stal synonymem pro společensky nižší vrstvu populace. S trochou otevřenosti a nadhledu ho nemusíme vnímat negativně. A s podobným nadhledem bychom měli přistoupit i k přezdívce, kterou nám údajně vtiskli Rumuni.
Zdroje: irozhlas.cz, medium.seznam.cz, zpravy.aktualne.cz
