Pejska si vybíráme většinou podle vzhledu, povahy, nebo podle toho, jestli žijeme v garsonce uprostřed města, nebo na samotě u lesa. Nabídka plemen je dnes takřka nekonečná. Od miniaturních čivav po obří dogy, od gaučových povalečů po neúnavné sportovce. A pak jsou tu plemena, která tak trochu unikají pozornosti a jedno takové se zrodilo přímo u nás.
Český poklad, který doma nikdo nezná
Jak může plemeno, které vzniklo v srdci Evropy, tedy u nás, zažívat takový boom v zahraničí, zatímco v české kotlině po něm neštěkne ani pes? Odpověď je stejně složitá jako historie tohoto chlupáče. Jmenuje se český strakatý pes a jeho příběh je všechno, jen ne obyčejný. Není to pes šlechticů ani hrdina z válečných polí. Jeho kořeny jsou mnohem prozaičtější a vlastně i trochu ponuré. Přesto se zrodil pes s povahou ze zlata.
Zrození ve zkumavce
Historie strakáče se nezačala psát na psích výstavách, ale za zdmi Fyziologického ústavu Československé akademie věd. V padesátých letech minulého století stál kynolog František Horák před úkolem: vyšlechtit psa ideálního pro laboratorní účely. Požadavky byly jasné. Pes musel být střední velikosti, mírné a nekonfliktní povahy, snadno ovladatelný, dobře snášející život ve smečce a s vysokou plodností a žádnými extrémními povahovými ani fyzickými rysy. Základem chovu se stali dva kříženci – fena Riga, připomínající německého ovčáka, a pes Míša, teriérovi podobný voříšek. V dubnu 1954 se narodil první vrh a cesta k novému plemeni, tehdy nazvanému Horákův laboratorní pes, byla otevřena. Cílem nebylo stvořit šampiona krásy, ale psa s přesně definovanými vlastnostmi. A to se povedlo dokonale. Tito psi sloužili vědě po desítky let, zkoumala se na nich například dědičnost epilepsie a prováděly se na nich i chirurgické experimenty, včetně jedné z prvních transplantací ledviny u nás.
Na pokraji vyhynutí a zázračná záchrana
Když v osmdesátých letech činnost ústavu skončila a využití psů pro pokusy se utlumilo, stál “laboratorní pes” na rozcestí. Hrozilo mu, že jednoduše zmizí. Naštěstí se zbývajících zhruba čtyřiceti jedinců ujalo pár nadšenců z řad chovatelů. Plemeno bylo oficiálně přejmenováno na českého strakatého psa a zdálo se, že má vyhráno. Jenže opak byl pravdou. Zájem veřejnosti byl minimální a chov se potýkal s problémy. Počet psů se snížil na minimum a plemeno se ocitlo doslova na pokraji zániku. Záchrana přišla v devadesátých letech, kdy se podařilo dohledat několik posledních jedinců a chov s vypětím všech sil obnovit.
Povaha, kterou si zamiluje každý
Ptáte se, proč jsou z něj Němci a Rakušané tak nadšení? Odpověď leží v jeho povaze, která je přímým dědictvím jeho laboratorní minulosti. Strakáč je neuvěřitelně přátelský, neagresivní a sociální tvor. Byl šlechtěn tak, aby bez problémů vycházel s lidmi i ostatními psy ve smečce. Je to pes, který nevyhledává konflikty a má vysoký práh tolerance. To z něj dělá naprosto ideálního rodinného společníka. Miluje děti a pro každou lumpárnu je okamžitě k mání.
Zároveň je to ale výborný hlídač. Díky své smečkové podstatě skvěle vychází i s jinými domácími zvířaty, ať už jsou to kočky, nebo třeba morčata. Je také nesmírně přizpůsobivý. Bude spokojený v bytě ve městě stejně jako v domku se zahradou, ale pod jednou podmínkou: musí být v úzkém kontaktu se svou rodinou. Není to pes do kotce, kde by trávil celé dny sám. Potřebuje lidskou společnost a má rád, když se něco děje.
Zdroje: mujchlupac.cz, rozhlas.cz, idnes.cz, chlupaci.cz
