Místní určitě potvrdí, že návštěva restaurace v centru Prahy rozhodně není levnou záležitostí. Většina lidí to má spíše za příjemný požitek jednou za čas, protože částky za jídlo jsou v posledních letech dost vysoké, a to i v případě, že jde o polední menu.
Restaurace v centru Prahy: vysoké ceny a rozdílný přístup k hostům
Realita je, že cílovou skupinou pro restaurace v centru Prahy jsou spíše turisté než místní. Jídlo stojí zpravidla přes dvě stě korun a pivo průměrně kolem 70 korun. Tady právě nastává problém, protože čeští hosté nechtějí platit přemrštěné částky a pokud už jsou ochotní, tak očekávají i odpovídající kvalitu.
To se často promítá i na ochotě zaplatit spropitné a poté i na přístupu obsluhy. Zahraniční turisté jsou většinou ale obsluhováni s úsměvem, protože obecně ceny na dovolené tolik neřeší a s dýšky nešetří. Češi jsou tak bráni jako ti "méně výhodní".
Co číšníky nejčastěji štve?
Není žádným tajemstvím, že práce v centru Prahy je extrémně náročná a na tom se shoduje většina číšníků i lidí obecně pracujících v gastru. Na jedné straně jsou možná zákazníci, které by slušně nazvali "kolenovrty", ale na druhé straně čelí tlaku ze strany majitelů, kteří mají vysoká očekávání a tržební plány, do kterých kromě běžné útraty počítají i spropitné.
Proto číšníkům vadí, že ke své mzdě, která je většinou smluvně nižší, než tomu v realitě opravdu je, nedostávají pořádná dýška, která jim právě také přináší za měsíc část příjmu. „Oni mají opravdu hrozně nízké základní platy, a jsou tak motivováni na spropitném. A spropitné je navíc v Americe téměř automatické,“ vysvětluje Pavel Maurer, první foodbloger u nás.
Spousta lidí, Čechů obzvlášť, je schopna dát minimální spropitné nebo dokonce vůbec žádné, a to i přesto, že s obsluhou byli spokojeni. Také stížnosti na ceny, které si ovšem oni neurčují, a i vysoká očekávání ohledně jídla i služeb. Češi si obecně neberou servítky, takže na rozdíl od turistů svou spokojenost dávají často důrazně najevo.
Když obsluha selže: reálné příběhy z pražských restaurací
Někdy ovšem nastane situace, kdy ze strany nejde jen o nepříjemné vystupování, ale o naprosté selhání na hranici slušnosti. To přesně zažil Robert na svém obědě, kde se těšil, že si na chvíli odpočine od práce. Navštívil restauraci, která není vůbec levná a jídlo zde stojí kolem 400 korun.
Obsluha ho nejen neobsloužila, ale dokonce mu bylo řečeno, že „to tady za ty peníze stejně nestojí za nic“ a ať jde raději jíst jinam. V téhle situaci asi každého přejde chuť si objednat, ale určitě je dobré napsat podniku recenzi, případně se obrátit na majitele.
Ještě závažnější případ se stal v nejmenované restauraci, kdy číšník odmítl bez jakéhokoliv pádného důvodu obsloužit neslyšící ženu a co víc? Jiná zákaznice se jí zastala a následně byly obě ženy z restaurace vyhozeny. Někdy to možná není jen o tom, že zákazník není turista, ale o celkové frustraci a vyhoření personálu.
Nespokojení hosté: ceny, neochota a pocit, že obtěžují
Hostům, mimo zmíněné, vadí i pomalá obsluha, dlouhé čekání na objednávku, ale také samotné zázemí podniků - typicky neuklizené toalety nebo příliš hlasitá hudba. Vysoké ceny pak logicky zvyšují očekávání. Pokud se k nim přidá i neochotný personál, je problém na světě a zákazníci pak nedávají dýško, protože nejsou spokojeni a obsluha se zároveň moc nesnaží, protože nic extra neočekává.
Dostáváme se tak do začarovaného kruhu a faktem je, že bez snahy obou stran to prostě nepůjde. Ideální zákazník se chová slušně, ví co chce a pokud je spokojený, tak nechá přiměřené dýško. Obsluha zas ideálně vystupuje s respektem a zájmem.
Nutno zmínit, že se to rozhodně netýká všech podniků v centru Prahy, stále je spousta těch poctivých, kteří se maximálně snaží, i když se všem asi nikdy nedá zavděčit. Robert nakonec také obědval jinde a přesně to by mělo dělat více lidí - pokud se nebudete cítit vítaní, tak prostě odejděte, možná podnik nakonec zjistí, že se bez spokojených zákazníků zkrátka a dobře dlouhodobě neobejdou.
Zdroje: prahain.cz, médium.cz, irozhlas.cz
