"Mám to pořád živě před sebou. Stojím na nádraží, v uších sluchátka, ve kterých mám svůj oblíbený podcast, a nervózně kontroluji čas, protože vlak měl už patnáct minut zpoždění. Najednou vlak k mé úlevě konečně přijíždí. Společně s ním ale na koleje vstupuje i nějaká holka," začíná Honza své vyprávění.
Teror na vlakovém nádraží
Osudného dne byl na vlakovém nádraží v Hostivaři svědkem toho, jak si život vzala mladá žena. "Všechno se to seběhlo tak rychle. Jednu chvíli tam nebyla a pak… Strojvedoucí neměl šanci zareagovat. Ten pohled na zakrvácené a zničené tělo pod vagonem nemůžu dostat z hlavy. Lidé kolem mě křičeli, někdo plakal," popisuje.
Hasiči a záchranáři dorazili na místo neštěstí rychle, oběti už ale nebylo pomoci. "Žena utrpěla zranění neslučitelná se životem," řekl do médií policejní mluvčí Jan Rybanský.
Odklízení místa nehody zastavilo obousměrně provoz vlaků zhruba na hodinu a půl. Cestující mohli využít náhradní autobusovou dopravu nebo městskou hromadnou dopravu. Honza v ten den školu ale vynechal, stejně jako následující dny. "Bylo mi z toho fyzicky i psychicky zle. Člověk nikdy neví, jak na takovou událost zareaguje, dokud to nezažije na vlastní kůži. A povím vám, že je to opravdu něco příšerného," vypovídá.
Cestovat vlakem? Už nikdy
Událost ho ovlivňuje i půl roku od tragédie. Psychické problémy ho dohnaly až k návštěvě terapeuta. "Do konce života mě už do vlaku nikdo nedostane. V současnosti se do školy dopravuji autobusem. Je to sice delší cesta, ale nedokážu si představit, že bych opět stál na tom vlakovém nádraží. A znovu bych něco takového viděl," přiznává.
Ač se Honzovo chování může zdát přehnané, ve skutečnosti se jedná o přirozenou reakci na traumatickou událost. Přihlížet něčí smrti může v některých lidech zanechat hluboké stopy na duši.
Podle odborníků trpí psychickými následky po dopravních nehodách více než polovina lidí, kteří byli přímými účastníky nebo svědky.
Posttraumatická stresová porucha je u nehod běžný jev
Nejzávažnější reakcí je takzvaná posttraumatická stresová porucha (PTSD), která se nejčastěji projevuje znovuprožíváním traumatické události, vyhýbání se situacím, které toto trauma připomínají, nespavostí či podrážděností.
Studie ukazují, že u svědků dopravních nehod se posttraumatická stresová porucha rozvíjí v 10 až 30 procentech případů. Riziko je vyšší, pokud došlo k úmrtí nebo vážnému zranění.
Příznaky traumatu se přitom nemusí projevit hned. Někdy se objevují až s odstupem několika týdnů nebo měsíců.
Naděje existuje
Pro postižené osoby existuje několik účinných terapeutických přístupů. Mezi nejpopulárnější patří kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která se zaměřuje na změnu myšlenkových vzorců a chování. Pacienti se učí rozpoznávat automatické myšlenky, které v nich vyvolávají úzkost, a nahrazovat je myšlenkami reálnějšími. V případě Honzy by to třeba mohlo být nahrazení utkvělé představy "Když půjdu na vlak, zase se to stane" myšlenkou "Byla to pouze výjimečná situace, s největší pravděpodobností se mi to už nestane znovu".
Délka terapie se liší podle závažnosti případu. Někteří lidé dosáhnou výrazného zlepšení během 6 až 10 sezení, jiní potřebují dlouhodobější péči. Přibližně 70 % pacientů kombinuje psychoterapii s medikací. Důležité je přiznat si problém a vyhledat pomoc u odborníka.
Zdroje: Náš REGION, Vítovec, Ponehodová péče, Terapie a mentoring Jana Pražanová, PharmaNEWS
