„Něco takového bych nikomu nepřála.“ Žena popsala hodiny hrůzy v řeckém letovisku

Po náročném školním roce chtěli jen zhluboka dýchat a užívat si to, co si člověk během roku často ani nedovolí – být prostě spolu, bez spěchu, bez mobilů, bez úkolů. Jenže realita? Ta byla úplně jiná. Místo procházek po pláži a večerního smíchu na terase se ocitli uprostřed noční evakuace, dýmu a strachu, který se těžko popisuje slovy.

Původně si vybrali menší letovisko Schinokapsala na jihovýchodě Kréty právě proto, že tam „nic není“. Žádné hlučné bary, žádné davy, žádné předražené stánky s magnetkami. Jen čistá příroda, pár domků, klid a klid. Pronajali si apartmán přes známé, podle fotek vypadal skoro až kýčovitě – bílé zdi, modré okenice, teráska s výhledem na moře. Přesně to, co chtěli. První tři dny byly téměř pohádkové. Děti si okamžitě zamilovaly malou zátoku kousek od ubytování, manžel poprvé po letech četl knížku a Alena si říkala, že sem by klidně mohla jezdit každý rok. A pak to začalo.

„Nejdřív jsme cítili jen kouř. Myslela jsem, že někdo v okolí griluje. V Řecku je to běžné, že si večer lidi zatopí venku a něco si připravují. Ale ten kouř byl jiný. Škrábal v nose, nebyl to ten voňavý kouř z dřeva a masa. A hlavně nepřestával. Pořád byl cítit,“ vzpomíná Alena. Její muž se znepokojeně díval směrem do vnitrozemí, odkud se začaly zvedat první známky ohně. V tu chvíli jim to ještě nepřišlo vážné. „Řekli jsme si, že to je určitě daleko. A taky že místní vědí, co dělají. Že přece nemůže dojít k tomu, že bychom my, jako turisté, museli nějak jednat.“ Jenže mohli.

Během pár hodin se situace změnila. Vítr, který přes den příjemně ochlazoval a čechral listy olivovníků, se proměnil ve zrychlený nádech paniky. Oheň se šířil neuvěřitelně rychle. „V jednu chvíli jsme seděli na terase a pili víno. O hodinu později jsme cpali věci do tašek a snažili se uklidnit děti, které nechápaly, proč jim zakazujeme jít ven. Venku byl šedý opar, všechno páchlo po spáleništi a v dálce byla vidět oranžová záře. Ne jako západ slunce, ale jako plameny,“ popisuje.

Nečekali na výzvu. Rozhodli se jednat dřív. „V televizi to vypadá vždycky jinak. Člověk si říká – proč neutekli dřív, proč čekali? Ale ono to není tak jednoduché. Čekáte, že někdo rozhodne. Čekáte, že někdo přijde, dá pokyn, vezme vás za ruku. Ale v tu chvíli tam nikdo není. Jste jen vy, vaše děti a strašný pocit, že musíte udělat správnou věc. A že není čas na chyby.“

Vzali základní věci – pasy, peněženky, mobil, dvě mikiny a lahev vody. Dětem dali roušky, co si s sebou vezli ještě z dob covidu, protože kouř byl už v tu chvíli nesnesitelný. Auto měli naštěstí zaparkované kousek od apartmánu. Mířili po pobřeží na východ, kde, jak doufali, bude bezpečněji. Jenže cesta nebyla vůbec klidná.

„Silnice byla úzká, klikatá, navíc se tam začali objevovat další lidé, další auta, některá zůstala stát, někdo něco zapomněl, někdo brečel, někdo se hádal. V jednu chvíli jsme stáli skoro deset minut na místě a já měla pocit, že se mi zastaví srdce. Děti mlčely, jako by i ony cítily, že teď není prostor pro otázky,“ říká Alena. A dodává, že v hlavě se jí v tu chvíli motaly ty nejčernější scénáře. „Představujete si, co by se stalo, kdyby se zablokovala cesta. Jestli byste stačili utéct pěšky. Kam byste šli. Jak byste nesli děti. Jestli byste vůbec měli šanci.“

Nakonec se dostali do většího města, kde už evakuované turisty shromažďovali v místní škole. Bylo tam horko, spousta lidí, minimum informací. Ale alespoň byli v bezpečí. „Seděli jsme tam na lavici, drželi děti za ruce a mlčeli. Byla to úplně jiná únava, než jakou znáte. Ne z chůze, ne z práce. Byla to únava z toho, že jste museli držet pohromadě. Že jste nemohli ukázat strach.“

V následujících dnech se dozvěděli, že požár skutečně zasáhl i okraj Schinokapsaly, část domů byla evakuovaná na poslední chvíli. Někteří místní přišli o obydlí, někteří bojovali s ohněm do poslední chvíle. „Byli úžasní. Místní lidé se okamžitě aktivizovali, nabízeli nám vodu, jídlo, i místo na přespání. Jeden starší pán nám dokonce daroval starou deku, kterou přinesl z domova. Řekl, že děti by neměly spát jen na studené podlaze. Úplně mi to vehnalo slzy do očí. Ten kontrast – příroda, která se zbláznila, a lidi, kteří se semkli,“ říká Alena.

Do apartmánu už se nevrátili. Delegát jim zařídil náhradní ubytování na druhé straně ostrova. Dovolená se tím pro ně v podstatě uzavřela – už to nebylo o odpočinku, ale o tom, dát se dohromady. „Děti pak ještě kreslily obrázky hasičů, chtěly si o tom povídat, ale cítila jsem, že v nich zůstal stín. V nás všech asi. I když jsme to zvládli, i když jsme byli fyzicky v pořádku, něco uvnitř se posune. Jako když si uvědomíte, že věci, které berete jako samozřejmost, můžou zmizet během hodiny.“

Dnes je už zpět doma. Přiznává, že měla nutkání dovolenou zrušit už tehdy, když v televizi začali mluvit o riziku požárů. Ale přesvědčila sama sebe, že to bude v pořádku. A že naopak – podpoří turismus, přinese do regionu peníze, udělá dobře sobě i rodině. „Nevím, jestli bych tam teď jela znovu. Možná ano, jednou. Ale ne hned. Ještě potřebuji čas. I když na Řecko nezanevřu. To, co se stalo, není vina té země. Je to důsledek klimatických změn, do kterých jsme zapletení všichni. A bylo by nefér to celé házet jen na jedno místo. Ale ten pocit, když se díváte do očí svému dítěti a snažíte se mu lhát, že všechno bude dobré, i když to sám nevíte – ten se z paměti nevymaže nikdy.“