Na hotelu byla špína, zápach a plíseň. Můj sen o luxusu skončil bojem o život, říká cestovatelka Monika

A taky že si připlatila. Chtěla si to udělat hezké. Jenže realita? Ta byla jako ze špatného filmu, který nechcete dokoukat do konce, ale stejně vás něco nutí zůstat až do titulků. „Vybrala jsem si hotel podle fotek a recenzí. Všechno vypadalo v pohodě. Neříkám, že jsem očekávala pětihvězdičkový servis, ale když zaplatíte skoro třicet tisíc za týden, tak nějak doufáte, že se nebudete bát vlézt do sprchy,“ začíná vyprávět Monika, která se z dovolené vrátila víc unavená než odjížděla. A s antibiotiky.

Už první krok do hotelové haly byl studenou sprchou. Doslova i obrazně. Klimatizace foukala jako záchranný člun v poušti, jenže vzduch měl zvláštní pach. Takový ten zatuchlý, který vám připomene sklepy z dětství. „Říkala jsem si – dobrý, tohle ještě zkousnu. Asi tu prostě není úplně nově vymalováno. Ale bylo to horší a horší.“ Pokoj byl sice prostorný, ale to bylo jediné pozitivum. Na zdi černé fleky, které nešly přehlédnout ani ve večerním šeru. Zápach se držel u stropu jako oblak. Klimatizace vrčela, ale nefungovala.

Monika si nejdřív myslela, že to přejde, že si zvykne. Ale první noc nespala skoro vůbec. V posteli našla vlasy, které rozhodně nebyly její. V koupelně špinavé ručníky a ve sprše zbytky po někom, kdo tam zjevně pobýval před ní. „V ten moment jsem měla chuť otočit se a jet zpátky na letiště. Jenže co jsem měla dělat? Byla jsem tam sama, žádná jiná volná místa už hotel neměl a přestěhování by mi cestovka stejně nezajistila.“ Pokusila se to řešit. Šla na recepci, slušně požádala o výměnu pokoje nebo aspoň úklid. Mladík za pultem pokrčil rameny a slíbil, že pošle pokojskou.

Ta skutečně dorazila, o tři hodiny později a s výrazem, že právě zachraňuje svět, vycákala do místnosti osvěžovač vzduchu, který všechno jen zhoršil. „Chtěla jsem brečet. Nebyla jsem žádná náročná princezna, ale tohle bylo fakt moc. Kdybych aspoň mohla otevřít okno. Jenže to šlo jen na ventilaci, venku šílené vedro a v pokoji dusno.“ Během druhé noci se Monice udělalo špatně. Nejdřív si myslela, že jde jen o únavu z cesty, nebo že něco špatného snědla.

Ale přidal se kašel, bolest hlavy a dusivý pocit na hrudi. „Nemohla jsem dýchat. V noci jsem se vzbudila s pocitem, že se dusím. V tu chvíli jsem se fakt bála.“ Nevěděla, co dělat. Měla s sebou základní léky, ale nic nezabíralo. Další den už nemohla ani vstát z postele. Teplota stoupala a kašel se zhoršoval. Až čtvrtý den jí konečně jedna z recepčních zavolala lékaře. Ten dorazil, změřil jí tlak, podíval se jí do očí a řekl suše: „Plíseň. Vaše tělo na ni reaguje přehnaně. Máte astmatickou reakci.“ Předepsal antibiotika a přísný klid. Ale kde ho vzít, když se bojíte každého nadechnutí?

Zbytek dovolené strávila zavřená v pokoji s respirátorem, který měla ještě z doby covidu. „Nikdy bych neřekla, že mi někdy zachrání zdraví. Možná i víc,“ dodává. Každý den přemýšlela, jestli se jí podaří dožít návratu domů. Vysílená, dehydrovaná, s pocitem, že její vytoužený odpočinek se změnil v boj o holý život. Cestovka jí doporučila zůstat, že jinak propadne celá platba. Nikdo jí nepomohl. Jen posílali omluvné maily a odkazy na formuláře.

Když konečně nastal den odletu, byla tak slabá, že sotva unesla kufr. Let zvládla jen díky pomoci jednoho českého páru, který jí pomohl s odbavením i nástupem do letadla. „Byli jako andělé. Kdyby tam nebyli, asi tam zůstanu. Možná napořád.“ Doma skončila v nemocnici. Zánět průdušek, dehydratace, antibiotika a dvoutýdenní rekonvalescence. A pocit, že někdo něco zpackal – a že za to pořád nikdo nenese odpovědnost.

Dnes se Monika cítí o něco líp, ale stále ji trápí kašel a občasné výpadky dechu. A ten hlavní sen – o krásné dovolené u moře – ten je pryč. „Nechci to v sobě dusit. Možná se mi bude zase někdy chtít balit kufry. Ale teď ne. Teď se snažím jen znovu nadechnout.“