Nekonečná modrá plocha oceánů v nás vyvolává respekt. Pod ní se totiž skrývá svět naprosto cizí, plný tvorů s bizarními tvary a schopnostmi, které jsou pro nás až nepochopitelné. Ryby s vlastními lucernami, korýši, kteří přežijí v blízkosti vroucích sopečných průduchů, a pak... ti skuteční obři. Po staletí si námořníci vyprávěli o hadech tak velkých, že mohli obepnout celou loď, o ostrovech, které se najednou ponořily, protože to ve skutečnosti byla záda obrovské velryby, a samozřejmě o Krakenovi. O příšeře s chapadly, která stahovala celé plachetnice i s posádkou do ledových hlubin. Dnes už víme, že většina těchto příběhů byla jen směsí fantazie, strachu a možná i příliš velkého množství rumu. Jenže v každé legendě se obvykle skrývá zrnko pravdy. A to zrnko je v tomto případě tak obrovské, že to bere dech.
Přízrak z hlubin
Krakatice obrovská, latinsky Architeuthis dux, byla dlouhá léta pro vědu spíše hlavolamem. Vědělo se, že existuje, ale nikdo ji nespatřil v jejím přirozeném prostředí. Představte si to, snažíte se studovat tvora, kterého znáte jen z mrtvých, rozkládajících se kusů. Je to jako skládat portrét člověka jen podle jeho starých bot a kabátu. Průlom přišel až v roce 2004, kdy se japonskému týmu vědců po neuvěřitelném úsilí podařilo pořídit první snímky živé krakatice v hloubce kolem 900 metrů. O pár let později přišlo i první video. Svět konečně spatřil legendárního Krakena v akci. A ten pohled byl přesně tak fascinující a děsivý, jak si ho lidé po generace představovali.
Oko jako talíř a chapadla s drápy
Když se řekne “obrovská”, není to žádná nadsázka. Samice, které jsou zpravidla větší než samci, mohou i s chapadly dosahovat délky přes 13 metrů, dokonce se objevily i zprávy o exemplářích blížících se 18 metrům. To je délka kloubového autobusu. Samotné tělo, takzvaný plášť, má přitom dlouhé "jen" pár metrů. To hlavní jsou ramena a chapadla. Krakatice jich má deset, osm kratších ramen a dvě extrémně dlouhá, lovecká chapadla, která dokáže bleskově vymrštit po kořisti.
A právě na nich se nachází jedna z jejích nejstrašidelnějších zbraní. Přísavky. Jejich okraje jsou vyztuženy ostrými chitinovými kroužky, které fungují jako drápy. Jakmile kořist jednou sevře, není úniku, je přímo smrtící. Kořist si pak přitáhne k ústům, kde se skrývá další impozantní nástroj: silný, ostrý zobák podobný tomu papouščímu, který údajně dokáže bez problémů přestřihnout i ocelové lano. Snad nejvíc fascinujícím prvkem je ale její oko. Krakatice obrovská má největší oko v celé živočišné říši. Může mít v průměru přes 30, někdy se uvádí až 40 centimetrů. To je velikost basketbalového míče nebo velkého talíře. V absolutní tmě hlubin, kam nepronikne jediný paprsek slunce, je totiž takový orgán zásadní pro přežití. Dokáže zachytit i ty nejmenší záblesky bioluminiscence, světla, které produkují jiné hlubokomořské organismy, a odhalit tak blížící se kořist nebo predátora.
Souboj titánů: Vorvaň versus krakatice
I takový kolos má svého přirozeného nepřítele. A není jím nikdo menší než vorvaň obrovský, největší ozubený predátor planety. Tito kytovci se za svou oblíbenou potravou potápějí do neuvěřitelných hloubek, klidně i přes kilometr pod hladinu, přímo do teritoria krakatic. Právě souboje těchto dvou gigantů jsou zřejmě tím nejdramatičtějším, co se v hlubinách odehrává. Důkazy o nich nacházíme na kůži vorvaňů, která je často posetá kruhovými jizvami. Jsou to otisky přísavek krakatic, které se zoufale bránily. Některé nalezené otisky měly průměr až 45 centimetrů, což naznačuje, že v hlubinách se mohou pohybovat ještě mnohem větší jedinci, než jaké jsme dosud našli. Ačkoli souboj většinou vyhrává padesátitunový vorvaň, staré námořnické povídačky mluví i o tom, že obří krakatice dokáže vorvaně stáhnout ke dnu a utopit ho. Vědci jsou k tomu skeptičtí, ale kdo ví, co se ve tmě skutečně děje, když se střetnou dva takoví titáni.
Jeden druh vládne všem oceánům
Jednou z největších záhad spojených s krakaticí byla otázka, kolik druhů vlastně existuje. Těla vyplavená v Japonsku vypadala trochu jinak než ta z Nového Zélandu nebo Atlantiku. Vědci se léta domnívali, že může jít až o osm různých druhů. Pak ale přišla na řadu genetika a analýza DNA z více než 40 vzorků z celého světa ukázala, že všechny patří k jednomu jedinému druhu, Architeuthis dux. Zatímco dospělci jsou hlubinní samotáři, jejich larvy se nechávají unášet mořskými proudy po celém světě. Teprve když dorostou do určité velikosti, sestoupí do hlubin, aby tam žily svůj krátký, asi pětiletý život. Právě tento rychlý růst a krátký životní cyklus jsou dalším dílkem do skládačky tohoto fascinujícího tvora.
Zdroje: vedazive.cz, livescience.com, rozhlas.cz, ceskatelevize.cz
