Jasně, celý rok to držíme pod povrchem a kdy jindy než před koncem roku, kdy chceme vykročit za tím novým a lepším rokem, by to mělo bouchnout. No, a přesně to se stalo, když jsme s kamarádkou Zuzanou prchaly na pár dní mimo ten shon za hranice.
I když jsme autem jely jen na vlakové nádraží, už tam Zuzana neudržela emoce. Jo, byla už pár dní taková tichá a vypadala smutně – proto jsme také mizely pryč. Pak z ničeho nic narušila to divné ticho a řekla: „Když já vlastně nevím, jestli je Pavel (její manžel) Tomáškův táta. Někdy se na něj dívám a vidím v něm toho druhého.“
Měla jsem co dělat, abych nešlápla na brzdy a nezůstala na nic koukat s otevřenou pusou. Asi si umíte představit, jak bylo v autě najednou dusno. Přesně takto Zuzana otevřela téma kukaččích dětí, o které jsem se ještě na naší dovolené začala zajímat. Možná se to nezdá, ale zjistila jsem, že její příběh je přitom poměrně běžný, což mě vlastně i trochu vyděsilo.
Stačila jedna noc a Zuzana ztratila pevnou půdu pod nohama
Nikdy bych nevěřila, že by to Zuzana mohla svému muži udělat. Ale pak jsem si vzpomněla, že než oznámila těhotenství, měli doma s manželem jednu z prvních krizí. Neustále se hádali a jejich vztah se neposouval. Přesně v tu dobu měla Zuzana kolegu, který jí rozuměl více než manžel.
Když jsem tohle téma nakousla, Zuzana jen doplnila, že byl vánoční večírek, kde popíjela víno více, než měla. Nebyla v tom prý žádná láska ani zamilovanost, jen její vlastní blbost, což si uvědomila až posléze.
Když o pár týdnů později zjistila, že je těhotná, přesvědčila sama sebe, že otcem je manžel. S tím žila až do chvíle, kdy malý Tomášek začal růst a získávat rysy, které s jejím mužem nemají nic společného – zato nápadně připomínají toho kolegu.
Ale vraťme se do auta. Jasně, že mi hlavou lítala otázka: „Sakra, proč mi to řekla zrovna teď a tady?“ Jak jsem posléze zjistila nebylo to zase až, tak divné. Psychologové pro to dokonce mají termín: „confession in a car“ (zpověď v autě). Je to fenomén, kdy absence očního kontaktu a fyzická blízkost v uzavřeném prostoru odbourají zábrany. „Lidem se v autě svěřuje lépe, protože se necítí pod drobnohledem. Oční kontakt může být při sdělování viny konfrontační,“ potvrzují odborníci na komunikaci.
Jenže emoce jsou jedna věc. Jakmile Zuzana tu větu vyslovila, otevřela se propast právních a etických problémů.
Jak moc je to teda běžné? Nebo vlastně není?
Když jsem na různých fórech narazila na obdobné historky, jejich četnost nafukovala tu bublinu, že je to vlastně poměrně běžné. Nakonec to budilo dojem, že snad každý třetí táta vychovává cizí dítě. To by možná potvrzovaly i ty poněkud děsivé statistiky laboratoří, kam chodí podezíraví muži. Jenže ty serióznější populační studie (třeba metastudie v Journal of Epidemiology) ukazují, že se to děje „jen“ v 1 až 3 % domácností. Jasně, zdá se to jako malé číslo, ale v celkové populaci?
Zuzana se ale ocitla v pasti, kterou jí nevědomky nastavil český občanský zákoník. I když by teď chtěla znát pravdu, má smůlu, už s tím nic nenadělá. Zákon totiž nadřazuje zájem dítěte nad biologickou pravdu. Jasně, mohla otcovství svého manžela popřít, ale pouze do šesti měsíců od narození Tomáška.
Tomáškovi už jsou čtyři roky. Zuzana promeškala lhůtu o tři a půl roku. I kdyby teď přišla k soudu s testem DNA, soud ji pravděpodobně odmítne – chrání tak dítě.
To ale neznamená, že její manžel musí dítě vychovávat jako vlastní. On má trochu jiná práva. Může totiž své otcovství popřít do 6 měsíců od chvíle, kdy pojal podezření. Ale pozor i tady je strop! Může jej popřít jen pokud je dítěti méně než 6 let. Jakmile Tomášek oslaví šesté narozeniny, stane se manžel otcem navždy, bez ohledu na biologii.
Že je to tvrdé? Taky si myslím. Naštěstí tu existuje výjimka, která však nechrání „papírového otce“, ale dítě. Pokud nemá otec z rodného listu zájem, ale biologický ano, může zasáhnout soud. Jinak to už nejde.
Zvolit si pravdu nebo rodinné štěstí?
Jak se ukázalo Zuzana stála před nelehkou volbou. Uvažovala, že si udělá tajný DNA test. Mohla použít klidně i ten domácí, který stojí pár tisíc, ale právně je zcela bezcenný. No, ale co pak? K čemu vám to bude? Vždyť i profesor Zdeněk Matějček opakovaně upozorňoval, že: „Pro dítě je otcem ten, kdo ho chová, kdo ho učí jezdit na kole a kdo mu fouká bolístky“.
Pokud by Zuzana tajemství prozradila, uleví svému svědomí, ale s největší pravděpodobností zničí rodinu. Málokdo to zvládne, podívejte se na to očima muže. Přeci jen investoval čas, lásku a v neposlední řadě i peníze do dítěte, které bude navždy symbolem vaší zrady.
Obě jsme během dovolené měly o čem přemýšlet, a tak jsme hodně mlčely. Naštěstí během těch pár dní Zuzana pochopila, že unáhlená řešení by odnesl ten nejnevinnější – čtyřletý Tomáš.
Pokud se ocitnete v podobné situaci, odborníci i právníci se shodují na tom, že je zbytečné propadat panice. Řešte to však jen ve chvíli, kdy je dítě malé. Dnes jen s velkou pravděpodobností vezmete malému dítěti tátu, který bude po jeho boku stát nejen u vánočního stromečku.
Zdroje: prolekare.cz, podnikatel.cz, zivotvcesku.cz
