Byla to Jawa, respektive Jawa 250 či 350 – slavná motorka, která byla učebnicovým příkladem domácí hrdosti, chlapské elegance a lepší "dobyvatelky ženských srdcí". Dědova Jawa byla známá tím, že na ni balil místní krásky, jezdil do práce i na svatby kamarádů – a její punc v záři červenožlutého laku, doutníkových výfuků a dvousedadla byl naprosto legendární.
Sen každého kluka
Dnes už si málokdo umí představit, jaká byla "Jawa kývačka" modlou pro generace, které z jízdních kol nebo tramvají přesedlaly rovnou na stroj, díky němuž získaly nejen svobodu, ale i vytoužený společenský respekt. Originální kus v perfektním stavu má ve světě veteránů pohádkovou hodnotu – a není divu, že z dědovy "balicí ikony" je dnes investice za milion korun.
Jawa kývačka, oficiálně modely 250/353 a 350/354, byla v letech 1954 až 1962 naprostou legendou, která definovala cestování ve střední Evropě. Navázala na modely Pérák, později vystřídané "panelkou", ale právě kývačka byla ve své době synonymem kvality, spolehlivosti i modernity. V historii motocyklů byla prvním sériově vyráběným motocyklem s odpruženou zadní vidlicí pomocí dvojice tlumičů. To znamenalo konec bolesti zad na tankodromech čtyřicátých let – díky tlumičům a pevnému rámu se jízda proměnila v komfortní zážitek pro dva. Kývačka měla dvoutaktní vzduchem chlazený jednoválec (250 ccm) nebo dvouválec (350 ccm), výkon 9–16 koní, maximálku až 115 km/h a spotřebu okolo 3,3–3,5 l na 100 km. Dvě samostatná sedla z éry Péráka vystřídalo pohodlné dvousedlo a pod ním úložný prostor.
Vymazlená "mašina"
Hladké chromované výfuky ve tvaru doutníku, masivní výfukové koncovky a nezaměnitelný zvuk Jawy byly fenoménem, který znala celá republika. Zněl z okresních cest, chat, měst i vesnic. Stylová řídítka, spínací skříňka na reflektoru, decentní kulaté blinkry a zadní chromované rámy, to vše dělalo z kývačky stroj, na který se ženy otáčely a muži záviděli. Jawa se vyvážela do 112 zemí světa, montovala v Indii, Finsku nebo Egyptě, a model kývačka se stal středoevropskou legendou, která byla i častým exportním klenotem na výstavě Brusel 1958 či Mezinárodním strojírenském veletrhu. Jawa prosadila dvoupáku pro startování a řazení, později jednopáku, modernější výfuky a sílící výkon dílčích modernizací. Systém poloautomatické spojky, vylepšené převody a výborná stabilita byly typické vlastnosti – i díky zapouzdřenému řetězu a pevnému rámu s odpružením.
Kývačka nebyla jen technický zázrak, ale i svého druhu symbol doby. Často byla dědovou chloubou, dědictvím a legendou. Kluci o ní snili, ženy ji obdivovaly, auta na silnici Jawu respektovala. Děda na ni balil ženské, jezdil na výlety k rybníku, občas do práce, často na svatby, zabijačky i pohřby.
Když jsem v garáži objevil dědovu starou kývačku, oprášil chrom, vyleštil lak, dal dohromady doklady, bylo jasné, že už to nebude jen rodinná relikvie, ale investiční klenot. Na českém trhu cena zachovalých strojů vystoupala za poslední dekádu do naprosto fantaskních výšin. Jawa 250/353 ve stavu renovace, s originálními díly (světlomet, sedlo, řídítka, typový štítek, výfuky) dnes dosahuje až milionové hodnoty – za poslední rok jsou to právě kývačky, které překonaly cenové rekordy. A není divu! Ve světě, kde je retro zlatým standardem, a evropský trh se zbláznil do domácí techniky, je slavná česká kývačka ikonou, jejíž cena roste rychleji než u domácích automobilů nebo jiných motorek.
Dnes už Jawa není jen dědova chlouba, ale investice, kus rodinného štěstí i nostalgie. Dědova kývačka, prodaná za milion korun, je zaslouženou odměnou doby, kdy byl stroj nejen statusem, ale i svobodou a radostí ze života.
Zdroje: veteranportal.cz, garaz.cz, jawa.eu
