Vztahy mezi Čechy a Poláky jsou tradičně vnímány jako přátelské, ale neobejdou se bez jisté míry humorné rivality. Když dojde na vzájemné nelichotivé označování, v České republice se automaticky vybaví slovo Pšonek. Tato přezdívka je obzvláště živá v pohraničních městech, kde je kontakt s Poláky nejčastější.
Tento pohled však opomíjí, že Poláci dokázali na náš Pšonek odpovědět mnohem rafinovaněji. Místo hledání přímého vulgárního ekvivalentu zamířili na hlubší úroveň, která se dotýká české národní povahy a historických stereotypů. Jejich přezdívky proto necílí na jazyk, ale na to, co Poláci vnímají jako naši slabost.
Poláci mají v oblibě dvě hlavní, nelichotivé přezdívky. Jedna je poměrně známá a druhá útočí na naši pracovitost a akčnost. Pro Čechy je poučné znát, jak nás sousední Poláci hanlivě označují.
Zdánlivě nevinné slovo "Pepík"
Nejčastěji používané hanlivé označení pro Čechy je slovo "Pepík" (nebo ve zdrobnělině "Pepiczek" či v množném čísle "Pepiczki" pro celý národ). Tato přezdívka je v Polsku tak rozšířená, že je mnohdy používána automaticky, i když má jasně urážlivý a pohrdavý význam.
V polském kontextu "Pepík" nevytváří jen náhodné jméno, ale celou karikaturu. Evokuje směšného, omezeného, maloměstského člověka. Je to zkrácený symbol typického Čecha s nevýrazným vzhledem a s absencí hrdinské iniciativy. Polské lingvistické zdroje často definují "Pepíka" jako výraz pro "typického Čecha, obvykle směšného, omezeného a maloměšťáckého".
Historicky toto označení míří na kulturní stereotyp pasivity a vyhýbání se konfliktu. Polská společnost, která si zakládá na své povstalecké a hrdinské tradici, srovnává Čechy s národem, který místo otevřeného boje volil raději pasivní rezistenci, ironii a přizpůsobení. Stereotyp je silně spojen s postavou dobrého vojáka Švejka. Poláci v něm vidí hlavní vzor absurdní neschopnosti a nedostatku hrdinské iniciativy, což se stalo zkratkou pro českou národní náturu. Pepík je tak v polských očích symbol jisté poddajnosti a absence národní hrdosti.
Používání tohoto termínu v seriózním kontextu, nikoliv jen jako vtip, činí tuto přezdívku zraňující. Je to tiché, ale trvalé označení, které míří na to, co Poláci považují za náš charakterový nedostatek.
Útok na pracovitost a aktivitu
Méně známá, ale o to víc trefná kritika se opírá do naší údajné lenosti a věčného odkládání. Místo nálepky "lenoch" však Poláci používají výrazy, které útočí na naši snahu skrývat pasivitu za řečněním. Tyto pojmy, které se šíří hlavně v neformálních diskusích, cílí na krutý stereotyp: Čech raději mluví, než aby pracoval.
V polském neformálním jazyce se tak vyskytují výrazy jako Paplanina (žvanění, tlachání, zbytečné mluvení) a Žvanil nebo Blábolil (žvanil, žvanil). Podle této nelichotivé logiky je naše "upovídanost" vnímána jako negativní vlastnost. Místo aktivního řešení problémů nebo plnění úkolů, Čech ztrácí čas planým řečněním, stěžováním si nebo nekonečným teoretizováním. Řečnické schopnosti jsou v tomto kontextu chápány jako zástěrka pro naši pasivitu.
Tento kontrast mezi českou snahou o mír a polskou tradicí povstání a hrdinného činu vede k tomuto nelichotivému pohledu. Poláci si cení akce a hrdosti, naše údajná "upovídanost" je brána jako pouhá omluva pro nečinnost. Tyto stereotypy se historicky odrážejí i ve vtipech a narážkách na českou kuchyni, například "knedlíková" povaha. Tato přezdívka tak není jen o jídle, ale o celkovém vnímání, kde pohodlí, ironie a žvanění převažují nad akcí a prací. Pro Čechy je tato kritika o to tvrdší, že neútočí na náš jazyk, ale na naši národní psychologii.
Zatímco Češi vystačili s fonetickým vtipem o pšoukání, Poláci zaútočili na naši kulturní podstatu. "Pepík" je karikatura našeho národního typu, zatímco "Žvanil" je tichá, ale o to tvrdší kritika české povahy. Polské hanlivé přezdívky tak míří přímo na to, co považujeme za naše slabé místo, a proto jsou pro Čechy v konečném důsledku mnohem zraňující.
Zdroje: Superia, Aktuálně.cz
