Určitě si ze školy pamatujete klasický obrázek znázorňující lidskou evoluci: nejprve byla opice, která se trochu napřímila, pak začala chodit po zadních, potom se jí zvětšila lebka, vyrostla do výšky a nakonec z ní byl moderní člověk. Tento postupný, pomalý vývoj, během něhož se jeden živočišný druh měnil v jiný, byl dlouhá léta uznáván jako jediný možný. Vědci se dokonce původně domnívali, že neandertálci byli předky Homo sapiens. Dnes už víme, že šlo o sesterskou vývojovou linii, která s moderními lidmi koexistovala, a dokonce se s nimi křížila. A nebyla jediná. Hominidů podobných člověku žilo v minulosti více, a pokud nějakým způsobem přispěli do našeho evolučního vývoje, bylo to jen drobnou hrstkou genů.
Podobných trhlin je v Darwinově teorii více, což dalo vědcům podnět k novým výzkumům. Díky tomu se objevily teorie nové, které Darwina možná přímo nepopírají, ale výrazně ho upravují.
Teorie přerušované rovnováhy
Podle původní evoluční teorie se druhy mění po malých krocích, generaci za generací. Jenže nalezené fosilie vyprávějí jiný příběh. Ukazují, že většina druhů se po miliony let skoro nemění a pak najednou bum - náhle se objeví nový druh, jako kdyby přeskočil několik mezistupňů. Právě na tento fenomén poukazuje teorie přerušované rovnováhy, kterou v 70. letech představili Stephen Jay Gould a Niles Eldredge. Evoluce podle nich neplyne jako klidná řeka, ale spíš jako gejzír – dlouho se nic neděje a pak náhle dojde k prudké změně.
Největší změny podle tohoto modelu nastávají ve chvílích, kdy druh čelí zásadnímu tlaku – třeba při změně klimatu, vzniku nového prostředí nebo oddělení malé populace. To by vysvětlovalo, proč ve fosilním záznamu chybí ty pověstné "přechodné články".
Epigenetická dědičnost
Darwin i moderní genetika říkají, že se vlastnosti dědí skrze DNA. Epigenetika ale přichází s revoluční myšlenkou: dědíme i způsob, jakým se geny "zapínají a vypínají" – a to může měnit naše chování, zdraví i schopnost se přizpůsobit. Tyto změny jsou přitom vyvolány samotným prostředím – jídlem, stresem nebo třeba toxiny.
V praxi to znamená, že evoluce nemusí čekat na pomalé genetické mutace. Organismus se může přizpůsobit okolnímu prostředí během jedné nebo dvou generací a změny se přenášejí dál – alespoň po určitou dobu. Tato schopnost je velmi důležitá pro přežití a odporuje původní Darwinově myšlence, že přežijí jen "nejsilnější". Podle teorie epigenetické dědičnosti o přežití nerozhoduje kvalita genů a fyzická síla, nýbrž pružnost – schopnost se přizpůsobit.
Horizontální přenos genů (HGT)
Podle klasické evoluce se dědičnost děje "vertikálně" – z rodiče na potomka. Jenže v přírodě existuje i boční přenos genů, kdy si organismy mezi sebou genetické informace vymění, aniž by byli příbuzní. Typickým příkladem jsou bakterie: jedna se naučí přežít antibiotikum a během chvíle tuto schopnost předá celé kolonii, která s ní nemá geneticky nic společného.
Darwin si představoval evoluci jako strom, jehož větve jsou jasně dané a popsatelné. Horizontální přenos genů ale tento obrázek rozmazává. Evoluce spíš připomíná spletitou síť, kde se geny chaoticky přelévají z jedné větve do druhé. Tím se zcela mění náš pohled na způsob, jakým vzniká nová schopnost nebo nový druh.
Zamrzlá evoluce
Český biolog Jaroslav Flegr přišel s teorií, že většina pohlavně se rozmnožujících druhů časem "zamrzne". Vyvíjejí se jen v počátečním období a jakmile dosáhnou určité stability, jejich vývoj se zastaví, jako by jim ztuhl genetický systém.
K dalším změnám pak podle Flegra dojde jen v reakci na něco významného - třeba vznik nového druhu. Zamrzlá evoluce podobně jako teorie přerušované rovnováhy tímto vysvětluje, proč fosilie ukazují tak dlouhá období beze změn. Navíc ale tvrdí, že se evoluce může zaseknout na stovky tisíc let a rozběhne se jen vlivem radikálních změn ekosystému.
Složitější, než si Darwin myslel
Darwinova teorie byla ve své době přelomová, nabídla ale jen část celkového obrazu. Evoluce zkrátka není jednoduchý lineární příběh o tom, jak se ryba změnila v člověka. Je to mnohem složitější, chaotičtější a zajímavější proces, který se odehrává v rytmu zrychlení, přestávek a náhodných zkratů. Nové teorie nám připomínají, že život není jen o pomalém posouvání vpřed, ale také o skocích, stagnaci a schopnosti improvizovat. A možná právě to je na evoluci nejvíce fascinující.
Zdroje: vesmir.cz, avcr.cz, cs.wikipedia.org
