Číšník v Chorvatsku prozradil, že Čechy pozná na dálku. Takoví skrblíci se jen tak nevidí

Ještě jsme ani pořádně nevystoupili z autobusu, ještě nám slunce nestačilo spálit nos, a už o nás místní vědí, odkud jsme. Ne snad podle jazyka, ale podle chování. Český turista je totiž v některých koutech světa tak ikonický, že se o něm mluví mezi místními jako o zvláštním druhu – trochu úsměvném, trochu vyčůraném, trochu únavném.

V Chorvatsku je to téma, které pravidelně ožívá s každou sezónou. Místní číšníci, prodavači i provozovatelé apartmánů se shodují: Češi poznáte na první dobrou. Ne kvůli přízvuku, ten dnes už umí skrýt i Google překladač, ale kvůli přístupu. Češi jsou totiž mistři úspory. A často to hraničí s absencí slušnosti.

U moře s paštikou a půllitrem tatarky

Ano, paštiky. Vtip, který už dávno přerostl v realitu. Ještě dnes není výjimkou, když se rodina ubytovaná v apartmánu nedaleko pláže vybalí a místo, aby zašla do místní konoby, vytáhne z kufru pytlík s chlebem, konzervy a půllitrovku tatarky. Týdenní dovolená za osm tisíc na osobu sice zní krásně, ale jen do chvíle, než si uvědomíte, že všechna jídla budou chutnat stejně. A že moře se z terasy sice leskne, ale do pláže je to pořád půl kilometru.

Chorvati nejsou hloupí. Vědí, kdo jim nechá v restauraci slušné dýško a kdo si raději sedne k plastovému stolku, vytáhne vlastní šunku a z kapsy lahev vody, kterou ještě doma přelil z kohoutku. To, co jinde působí jako bezdomovecká improvizace, u nás bereme jako národní sport: přežít dovolenou co nejlevněji.

A teď to hlavní – není přece špatně šetřit. Ale je rozdíl mezi šetrností a vyloženým skrblením. Někdy totiž ta česká touha „nepřeplatit ani kunu“ končí trapně. Výměna eur po deseti u nejlevnější směnárny, smlouvání o dvacet centů za zmrzlinu, nebo pohoršení nad tím, že pivo u moře stojí víc než v supermarketu v Opavě. Přitom dovolená je především o zážitku, odpočinku a chvílích, kdy člověk nemá chuť pořád všechno počítat.

Mentalita z dětství, která nás proslavuje

Tohle všechno má hlubší kořeny. Česká mentalita nese jizvy socialismu, kdy bylo běžné brát si z práce toaletní papír, nechat si přelít benzín do kanystru nebo „zařídit si to přes známého“. Dovolená v zahraničí byla tehdy výsadou a když už se jelo, počítal se každý haléř. Tyto vzorce si část společnosti nese dodnes. Dnešní generace už má jiné možnosti. Přesto je ten stereotyp stále živý – a často oprávněně.

Češi si rádi stěžují, že nás na Západě považují za chudé východoevropany. Jenže když někdo v plavkách s nápisem „I love Czech Beer“ odmítne dát číšníkovi spropitné, protože už si to stejně napočítal do ceny, těžko se divit, že nás berou s rezervou. Zajímavé je, že chování na dovolené často vypovídá víc než celé roky ve škole. Uvolněné prostředí, pocit svobody a žádná pracovní kontrola vytahují na povrch to, jací opravdu jsme.

A zatímco jiné národy si na dovolené dopřejí – a tím i podpoří místní ekonomiku – někteří Češi dělají všechno proto, aby neutratili ani o korunu víc, než musí. A pak to dopadá tak, že při placení účtu v restauraci zazní věta: „My jsme si nedali chleba, ten nám nepočítejte.“ Anebo se dočkáte dotazu, jestli by mohlo být cappuccino bez pěny, protože je to stejně jen mléko navíc.

Na dovolené se pozná charakter

Naštěstí existuje i opačný trend. Mladší generace cestuje jinak. Méně se bojí utrácet, víc si váží služeb. A zároveň si uvědomuje, že dovolená není jen o ceně, ale i o respektu. K místním, ke kultuře, k jinému životnímu stylu. Bylo by skvělé, kdybychom dokázali tu naši tradiční šetrnost přetavit v něco víc – v udržitelný, ohleduplný přístup, který neobtěžuje, ale zároveň nezruinuje peněženku. Cestovat se dá skromně, ale s grácií.

A hlavně tak, aby si nás místní pamatovali ne jako národ paštikářů, ale jako lidi, se kterými je radost mluvit. Protože když jedeme na dovolenou, neberme si s sebou všechno. Zkuste nechat doma aspoň tu mentalitu „hlavně neplatit víc než soused“. Protože na kvalitní zážitek se dýško přece sluší.