Češka zažila zemětřesení ve Španělsku. „Myslela jsem, že zemřu,“ řekla vyděšeně

Já seděla na posteli v malém apartmánu v Andalusii a přemýšlela, jestli mám vstát, nebo si ještě na chvíli lehnout. Děti spaly vedle v pokoji, partner šel brzy ráno na procházku k moři – na těch pár dní jsme si naplánovali klid, odpočinek a žádný stres. A najednou přišlo něco, co bych si nepřála zažít nikdy, natož právě na místě, které má být synonymem bezpečí.

Celý pokoj se najednou roztřásl. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá – že mi třeba jen podklouzla noha na posteli, nebo že venku přejelo těžké auto. Ale ten pocit byl jiný. Nešlo o krátké zavlnění, ale o dunivý, táhlý otřes, který pronikal stěnami. Když se zvedla podlaha pod nohama a sklenice na nočním stolku se rozklepala tak, že spadla na zem, už jsem věděla, že je zle.

Srdce mi vyskočilo až do krku. Okamžitě jsem běžela k dětem. Spaly dál, ale v momentě, kdy jsem je vzala do náruče a začala je budit, se i ony polekaly. Nevím přesně, kolik to trvalo, možná jen pár sekund, ale cítila jsem se jako uprostřed noční můry, z níž se nejde probudit. Tělo ztuhlé strachem, hlava plná jediného: co mám dělat?

Zabouchla jsem dveře od ložnice, sebrala klíče, telefon, a i s dětmi v náručí jsem se vydala ven. Několik sousedů už stálo na ulici. Někteří vyběhli v pyžamu, jiní měli v očích stejný výraz jako já – strach a nepochopení. Některé děti plakaly, jiní turisté kolem nás mluvili různými jazyky, ale všichni jsme měli jedno společné: zažili jsme něco, na co nejsme zvyklí. A nevíme, co bude dál.

Později se ukázalo, že epicentrum bylo jen něco málo přes třicet kilometrů od nás, u města Níjar, a síla otřesu dosáhla 5,5 stupně Richterovy škály. To sice není nejsilnější možné zemětřesení, ale když jste v oblasti, kde běžně cítíte maximálně vítr od moře, je to jako rána do obličeje.

Pocit, že se zem pod vámi může bez varování pohnout, že nemáte kontrolu vůbec nad ničím, a že během vteřiny může všechno skončit, ten s vámi zůstane. I když to trvalo jen pár okamžiků, ještě dlouho potom jsem měla pocit, že se všechno kolem mě stále pohybuje. Seděla jsem venku na zídce, děti u sebe, a ruce se mi klepaly tak, že jsem nedokázala ani napsat zprávu domů.

A pak přišel další otřes. O dvě hodiny později. Sice slabší, ale stejně děsivý. Už jsme nebyli doma, raději jsme zůstali venku, kde je prostor a kde nás nic nemůže zasypat. Tenhle otřes byl o síle 3,4, ale v té chvíli už nešlo ani tak o čísla, jako o to, že jsme znovu cítili tu bezmoc. A pak se to opakovalo ještě několikrát – slabší záchvěvy, jako by nám země pod nohama připomínala, že tu pořád je, že ji máme respektovat. Naštěstí nikomu v našem okolí se nic nestalo, ale to vědomí, že to mohlo být jinak, je mrazivé.

Když jsme se večer vrátili zpět do apartmánu, všechno vypadalo stejně – ale vevnitř bylo všechno jinak. Měli jsme v sobě nový typ strachu. Takový ten, který nezmizí s příchodem tmy, protože nejde jen tak zapomenout. Najednou jsem si začala představovat, co by se stalo, kdybychom byli v domě s více patry, co kdyby zrovna partner byl uvnitř, nebo kdyby děti spaly v jiné místnosti. Všechny tyhle scénáře, které jste do rána schopni rozebrat stokrát.

A pak si vzpomenete na tu pohodu, s jakou jste večer předtím seděli na terase s vínem v ruce a pozorovali západ slunce. Jak málo někdy stačí, aby se všechno obrátilo. Jsem vděčná, že jsme v pořádku. Ale ten pocit, že vás něco takového zastihne bez varování, že nad tím nemáte žádnou kontrolu, ten si s sebou ponesu ještě dlouho.

Nevím, jestli se do Andalusie někdy vrátím s úplně stejným pocitem jako předtím. Možná ano, možná ne. Ale vím jedno: od teď už nikdy nevezmu „klidné ráno“ jako samozřejmost.