Když potkáte Čecha v zahraničí, většinou ho poznáte. Ne podle ponožek v sandálech, to je dávno přežitý mýtus. Poznáte ho podle jisté opatrnosti, podle toho, jak si drží odstup a skenuje okolí. Dokážeme se domluvit rukama nohama, opravit rozbité auto kusem drátu a najít nejlevnější pivo v okruhu deseti kilometrů. Jsme improvizátoři, krizoví manažeři svých vlastních dovolených. Vypadá to jako soubor skvělých vlastností pro přežití, jenže pod touto slupkou praktičnosti se ale často skrývá něco jiného. Něco, co si přivážíme z domova a co nám brání skutečně zapadnout, ať už jsme kdekoliv.
Závist, náš každodenní chléb
Začněme tou nejzákladnější a nejupřímnější českou emocí. Závistí. Ne tou motivační, která vás přiměje makat, abyste se měli stejně dobře jako ten, koho obdivujete. Mluvíme o té sžíravé, jedovaté zášti, která nepřeje úspěch druhému a jejímž jediným cílem je, aby o něj přišel. Takže když si někdo přeje, aby sousedovi chcípla koza, není to jen vtip. Je to hluboce zakořeněná součást naší národní DNA.
Kde se to vzalo? Kořeny sahají hluboko do doby, kdy rovnost nebyla možnost, ale příkaz. Za komunismu bylo vyčnívat z davu nebezpečné. Úspěch byl podezřelý. Kdo měl džíny, musel být vekslák nebo kdo měl lepší auto, určitě kradl nebo donášel. Systém nás naučil, že jediný správný stav je všeobecná šeď a průměr. Každý, kdo se z tohoto průměru vymykal, narušoval křehkou rovnováhu a stával se terčem. Jenže bohužel ne obdivu, ale podezření a nenávisti.
Tenhle program mají mnozí v sobě nastavený dál, a to i když se svět kolem změnil. Ačkoliv dnes už úspěch není zločin, bývá tak často stále vnímán. Když si kolega koupí nové auto, první myšlenka mnohých není: "Super, taky bych si na takové chtěl vydělat." Ale spíš: "Kde na to vzal? Určitě má nějakou levotu. Nebo se podbízí šéfovi." Místo inspirace cítíme křivdu. Úspěch druhého nevnímáme jako důkaz, že je něco možné, ale jako osobní urážku a připomínku vlastního selhání. A protože pocit selhání je nesnesitelný, musíme ten cizí úspěch devalvovat, pošpinit a zpochybnit.
Pomluva jako národní sport
A co udělá závistivý člověk, který se cítí bezmocný? Začne mluvit. Závist je palivo, ale pomluva a drby jsou motor, který ji šíří dál. A Češi jsou v tom mistři. Klevetění v kuchyňce v práci, nepatřičné poznámky na chodbě, anonymní komentáře na internetu, to je taková česká doména a zároveň bezpečný způsob, jak na někoho zaútočit, aniž bychom mu to museli říct do očí.
Pomluva je neuvěřitelně efektivní nástroj. Nemusí být ani pravdivá. Stačí zasít semínko pochybnosti. "Slyšel jsi o Novákové? Prezentaci měla dobrou, ale prý jí s tím někdo pomáhal…" "Ten jejich nový dům je hezký, ale říká se, že jsou až po uši v dluzích." Tyto malé informační jedy fungují spolehlivě. Narušují pověst, zpochybňují schopnosti, relativizují úspěch. Oběť se často ani nemá jak bránit, protože se o tom, co se o ní povídá, dozví jako poslední, pokud vůbec.
Proč tomu tak vůbec je? Člověk, který není spokojený sám se sebou a svým životem, si tímto způsobem léčí vlastní mindráky. Když nemůžu vyrůst já, tak alespoň srazím toho druhého na svou úroveň. Vytváří to také falešný pocit sounáležitosti. Společný „nepřítel“ nebo objekt drbů dokáže stmelit kolektiv lépe než jakýkoliv teambuilding. Lidé, kteří spolu pomlouvají, si vytvářejí iluzi, že patří do jedné skupiny, která má exkluzivní, tajné informace. Cítí se důležití a mocní.
Dědictví StB v každém z nás
A pak je tu šmírování. Diskrétní nahlížení do cizích životů. Sledování sousedů zpoza záclony, kdo k nim chodí, kdy se vrací z práce, co si přinesli v nákupní tašce. Dnes má tato vlastnost digitální podobu: projíždění profilů na sociálních sítích, analyzování fotek z dovolené a hledání sebemenší chybičky nebo důvodu k závisti. I tohle má historický základ. Čtyřicet let nás režim nutil, abychom se navzájem hlídali. Síť udavačů a informátorů Státní bezpečnosti byla prorostlá celou společností. Nikdy jste nevěděli, jestli ten milý soused, co si od vás chodí půjčovat vajíčka, večer nepíše hlášení o tom, že posloucháte Hlas Ameriky. Nedůvěra byla všude. A s ní i potřeba vědět o ostatních co nejvíc, protože informace znamenaly bezpečí. Vědět, kdo je s kým zadobře a kdo co skrývá, byla strategie přežití.
Také tento zvyk v mnohých z nás bohužel zůstal. Ztratil svůj politický rozměr, ale princip je stejný. Chceme vědět, co dělají ostatní, abychom se s nimi mohli porovnávat. A toto porovnávání málokdy končí dobře. Vždycky najdeme někoho, kdo se má podle našeho názoru lépe, a spirála závisti a frustrace se roztáčí nanovo. A v zahraničí, kde je soukromí téměř svaté a úspěch se obvykle přeje, tento náš zvyk neustále někoho hodnotit a řešit naráží obzvlášť tvrdě a přispívá k pověsti, které se jen těžko zbavujeme.
Cesta ven existuje, ale je trnitá
Tento toxický koktejl, který otravuje naši společnost zevnitř, brzdí naši kreativitu, protože lidé se bojí vyčnívat, aby se nestali terčem. Ničí vztahy na pracovištích, kde se víc energie věnuje intrikám než práci. A rozkládá komunity, kde si sousedé navzájem nevěří. Zbavit se toho není snadné. Je to mentální nastavení předávané z generace na generaci. Nemůžeme to smazat jedním rozhodnutím. První krok je ale si to vůbec přiznat. Přiznat si, že když vidíme úspěch druhého, naše první reakce je často negativní. Přiznat si, že nás občas baví poslechnout si nějaký ten drb. A přiznat si, že někdy strávíme až příliš mnoho času sledováním životů jiných lidí.
Změna pak musí začít u každého z nás. Vědomě se soustředit na vlastní cestu, na vlastní cíle a na vlastní radosti. Přestat se neustále porovnávat. Když uslyšíme pomluvu, nezapojit se a nepředat ji dál. A když uvidíme, že se někomu daří, zkusit v sobě potlačit tu první jízlivou myšlenku a místo ní mu to prostě přát.
Zdroje: jenzeny.cz, seznam.cz, svetzeny.cz, flowee.cz, barboraenglischova.cz
