Byli jsme vychovávaní v nevědomosti. Dnes už víme, co nám o rodinách komunisté zamlčeli

Ale protože to, co dítě nevědělo, nemohlo říct venku. A to, co neřeklo, nemohlo uškodit. Sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu byla pro mnohé rodiny obdobím, kdy paměť byla nebezpečná věc. A tak se mazala. Opatrně. S úzkostí. Z lásky. Vyrůstali jsme v domech, které nepatřily těm, kdo v nich bydleli. V rodinách, kde se o některých příbuzných mluvilo v minulém čase, ač byli stále naživu.

V pokojích, kde se pod kobercem ukrývaly dopisy, fotografie, někdy jen pár vět napsaných rukou, která se bála. Víra, emigrace, majetek – tři slova, která měla sílu rozbořit život. A tak se raději nevyslovovala. Bylo bezpečnější, když je dítě neznalo. Spousta dětí nevěděla, že mají strýce v zahraničí, že babička nesměla do kostela, že dům, kde spí, byl kdysi zabaven. To nebylo opomenutí. Bylo to rozhodnutí.

Když rodiče nesměli říct nic o své rodině

Rodiče chránili své děti, jak nejlépe uměli – tím, že jim vzali minulost. Vyrostla tak celá generace, která nevěděla, odkud pochází. A přesto to v sobě cítila. Něco se neříká. Něco se skrývá. Něco bolí. Někdy to ale prasklo. Jako třeba ve chvíli, kterou později popsala jedna z matek emigrantů. Musela podepsat dopis, že její dcera je blázen, aby ji mohla přivézt zpět do Československa. Byla po operaci. Chtěla pomoc. Místo toho zažila, jak chutná ponížení. „Napsali mi to. Já to měla přepsat a poslat. Už jsem nevěděla, co je dobře a co ne,“ vzpomínala později. „Mluvili na mě jako psycholog. Bylo to jako teror. Už jsem ničemu nevěřila,“ prozradila pamětnice pro web HlidaciPes.org.

V socialistickém státě nešlo jen o to, co se smí říkat. Podstatnější bylo to, co se nesmí. Ticho se stalo součástí každodenní výchovy. Děti se učily mlčet dřív, než vůbec rozuměly slovům. „To pochopíš, až budeš starší,“ byla odpověď na každou otázku. Hesla o spravedlnosti a rovnosti z plakátů venku byla v ostrém rozporu s tím, co se doma šeptalo.

Rodiny si vytvořily svůj vlastní systém. Babička přestala chodit do kostela, protože už jí prý nebylo dobře. Ve skutečnosti se bála, že by vnučka přišla o šanci dostat se na školu. Strýc, o kterém se nemluvilo, odešel za hranice. A ten, kdo kdysi vlastnil obchod nebo dům, byl náhle jen nájemníkem svého života. Vzpomínky se vymazávaly stejně jako jména z dopisů.

To pochopíš, až budeš dospělá

Jedno z největších tabu byl majetek. Děti často netušily, že jejich rodina kdysi vlastnila statek nebo dílnu. Po znárodnění se vše překreslilo na „společné vlastnictví lidu“. A tak se o tom přestalo mluvit. Ne snad z hanby, spíš ze strachu. Stesk po starých časech mohl znamenat problémy. A tak se raději tvrdilo, že vždycky jsme bydleli tady.

Zamlčovala se i samotná výchova. Stát chtěl vychovat kolektivního člověka – poslušného, přizpůsobivého, ideově čistého. Děti se učily od mala, jak se chovat, co říkat a kdy mlčet. Pionýr, besídka, brigáda. Na papíře všechno bezchybné. Doma pak jiná realita – s pravidly, která nešla vyslovit nahlas. A tak si rodiny vytvořily zvláštní jazyk: doma jedna pravda, venku druhá.

Ve školách se vyprávělo o budoucnosti, doma zůstávaly staré fotografie bez vysvětlení. Obrazy, o kterých se nemluvilo. Dopisy bez odesílatele. Obličeje na snímcích, o kterých se nesmělo nic říct. Rodiče volili ticho. Ne z lhostejnosti, ale z bezmoci. Co by mohli vysvětlit dítěti, které by mohlo nechtěně ublížit tím, že se zeptá?

Nikdo se na nic neptal, nikdo nic nevěděl

Zamlčovaly se i tresty a věznění. Dědeček, který byl údržbářem, mohl být kdysi právníkem, který přišel o vše. Po roce 1948 skončil na nucených pracích jen kvůli tomu, kde se narodil. Oficiální životopisy byly plné mlčení. A tak se ani děti nemohly zeptat – nebylo koho, nebylo jak.

Zvláštní kapitolou bylo náboženství. V soukromí se víra tiše držela. Na veřejnosti musela zmizet. Děti byly pokřtěné, ale nesměly to říct. Rodiče se báli, že by přišly o budoucnost. A tak v neděli ráno do kostela potichu, v pondělí ve škole ticho. Víra se stala jedním z nejsilnějších, ale zároveň nejskrytějších dědictví v rodinách.

A přesto si děti všímaly. Napětí v očích, pohledy bez slov, výmluvy, které nedávaly smysl. Mlčení, které mluvilo hlasitěji než slova. A pak přišla otázka, která nešla utišit: „Proč jsem o tom nikdy neslyšel?“ A tahle otázka přetrvala. Dnes se znovu objevuje – v denících, v dopisech, ve vzpomínkách těch, kteří se rozhodli konečně promluvit.

Zdroje: plus.rozhlas.cz, hlidacipes.org, UdalostiExtra.cz