Kdyby návštěvník z cizí planety navštívil Afghánistán, měl by pocit, že se dostal do země mužů. Na trzích, v obchodech a kavárnách, všude se pohybují samí muži. V ulicích zahlédnete ženu jen zřídka. V zemi jich přitom žije na 20 milionů. Kde tedy všechny ženy jsou? Od nástupu Talibánu jsou nuceny žít neviditelný život.
Bez tváře, hlasu a práv
Zní to naprosto absurdně, ale aby neuvedly cizí muže v pokušení, nesmí být ženy ani vidět ani slyšet. Budovy nesmí mít okna tam, kde se pohybují ženy, aby je kolemjdoucí náhodou nezahlédli. Spatření žen při běžných činnostech jako vaření či nabírání vody může totiž podle mravnostní policie vést k „aktům obscénnosti“. Také hlas je podle Talibánu silným nástrojem neřesti. Ženy mají proto zakázáno mluvit nejen na veřejnosti, ale dokonce ani doma nesmí mluvit či zpívat nahlas, aby je nebylo slyšet na ulici.
Svůj život přežívají zahalené od hlavy v patě, zavřené a umlčené ve svých domovech bez oken. Nesmí pracovat, natož podnikat, jejich jedinou starostí musí být péče o manžela a o domácnost. Ven smí jen s mužským doprovodem. Zajít si sednout do parku nebo kavárny? Nemyslitelné! Vzdělání se omezilo na pouhých šest tříd základní školy. Opět se uplatňuje právo šaría a s ním i drakonické tresty za nevěru.
Čtyři roky pod vládou Talibánu změnil ženám žijících ve městech život v opravdové peklo. Mnoho z nich ztratilo práci a jejich rodiny se propadly do chudoby. Frustraci z neschopnosti zajistit své rodiny si vybíjí muži na svých manželkách a dětech. Děvčata, která by za normálních okolností ještě chodila do školy, dělají podřadné práce, aby alespoň trochu finančně podpořily svou rodinu, zatímco chlapci studují nebo si hrají. Často ale pracují jen za stravu.
Není žádná naděje
„V mém životě není žádná naděje. Trápí mě a ničí mě všemi možnými způsoby. Už ani nepláču. Nemám na výběr. Poddala jsem se životním útrapám. Koneckonců, zajištění léků pro mého manžela a jídla pro mé děti závisí na mých každodenních pracích v domovech lidí,“ popisuje svůj úděl 41letá žena, která má titul z perské literatury. Než se Talibán ujal moci, pracovala v nevládní organizaci a vydělávala 14 000 afghánů měsíčně. Dříve pro své děti připravovala snídani s mlékem, smetanou a vejci. Dnes se živí praním prádla a je ráda, že po celodenní dřině vydělá aspoň na chleba.
18letá Masooda se toužila stát lékařkou. Studium ji bavilo, byla nejlepší z ročníku. Její sny se ale s návratem Talibánu rozplynuly. Dnes pokračuje ve studiu tajně, každá cesta do školy pro ni představuje obrovské nebezpečí. Kdyby ji na cestě kontrolovali a objevili u ní knihy, trestu by jistě neušla. „S příchodem Talibánu nebyl zničen jen náš dnešek, ale i naše minulost a naše budoucnost je odsouzena k zániku.“
Porodní asistentka Freshta vzpomíná: „V minulosti jsem každé ráno, 30 minut předtím, než lékaři začali pracovat, shromáždila všechny návštěvnice na nemocniční chodbě a promluvila k nim přes reproduktor. Vzdělávala jsem je o kojení, těhotenství a dalších důležitých zdravotních záležitostech, které by měly znát. Před pár měsíci Ministerstvo neřesti a ctnosti nařídilo, že hlasy žen nesmí být slyšet na veřejnosti. Bála jsem se, že by mohli přijít a zabránit mi mluvit přes reproduktor – nebo mi dokonce způsobit problémy – a tak jsem se rozhodla přestat matkám poskytovat informace, které potřebovaly.“
Ženy nemohou studovat, stát se lékařkami, ale zároveň ženám mohou poskytnout lékařskou péči jen od ženského personálu. Jejich život v Afghánistánu nemá žádnou cenu a mnohé umírají v nemocnici plné lékařů jen proto, že v blízkosti není žádná žena-lékařka. To se samozřejmě týká i porodů.
Žena jako druh dobytka
Na venkově je to ale ještě horší, tam byl život peklo vždycky. Zde musí vykonávat většinu domácích i zemědělských prací, zatímco jejich muži popíjí čaj a kouří hašiš. Právě z nevzdělaného venkovského obyvatelstva se rekrutovali bojovníci Talibánu, kteří zdejší zvyky, které mají oporu více v zdejší kmenové tradici než v samotném islámu, přivedli i do měst, kde v 60. a 70. letech minulého století ženy a dívky nosily běžně minisukně.
Nyní se s nástupem první menstruace (někdy i dřív) musí zahalit a ven smí vycházet pouze za doprovodu mužského příbuzného, později i manžela, kterého ji samozřejmě dohodí rodina. Dívky jsou handlovány jako dobytek a často jako dobytek pak své vyvdané rodině slouží. Cena za paštunskou nevěstu se pohybuje okolo 12.000 USD, ženy tádžického původu, tedy z etnika, které je zde bráno jako podřadné, bývají levnější (kolem 2500 USD).
Aby se netříštil majetek, jsou sňatky domlouvány v rámci širší rodiny, což vede k častým deformitám dětí. Vedle rození dětí, ty první mívají mezi 13 až 16 lety, a tvrdé práce už žena ve zdejší společnosti žádnou jinou hodnotu nemá. Ačkoliv mravnostní zákony chrání afghánské muže před svody ženského těla, ti své touhy tradičně uspokojují s mladými chlapci. Tělesné vztahy mezi dospělými muži a mladými chlapci nazývané Bača-bazí jsou zde naprosto běžné a věkový rozdíl 30 let není žádnou výjimkou.
Zdroje: zantimes.com, bbc.com, novinky.com
