Zrozené z železa a potu
Zátory se začaly formovat už v 19. století, kdy se Holešovice měnily z rybářské vesnice na průmyslové centrum Prahy. Sem, k nádraží Bubny, se stěhovali dělníci z továren a přístavu. Domky byly malé, často přilepené jeden na druhý, žádný přepych.
Byla to čtvrť chudých, ale svým způsobem velmi soběstačná. Každý znal každého, děti si hrály mezi kolejemi a mámy je svolávaly z oken domů. Zátory měly svou hospodu, trafiku i holiče a hlavně specifickou nenapodobitelnou atmosféru.
Dělnická Praha, kterou neznáme
Zátory měly pověst uzavřené komunity. Cizinec tu byl vzácný a místní drželi při sobě. Ve večerních hodinách se z oken ozývalo rádio, z hospod vonělo pivo a tabák, a to vše za neustálého dunění vlaků z nedalekého nádraží Bubny, které bylo doslova srdcem celé čtvrti.
Za války se tudy vydávaly transporty pražských Židů do Terezína, což dnes připomíná památník Bubny – Zátory. Místo má tedy i temnější kapitolu, a to ticho odjezdů bez návratu, jak o něm mluví projekt Paměť národa. Místní rádi vyprávěli historky o tom, že se tu za války ukrývali odbojáři, a že některé sklepy byly spojeny tajnými chodbami až k Vltavě. Co z toho byla pravda a co legenda, se dnes už nikdo nedozví.
V padesátých a šedesátých letech tu pořád fungovaly železniční dílny, malé provozovny i sklady. Jenže s útlumem průmyslu začala čtvrť chátrat. V devadesátých letech už byla spíš labyrintem rozpadajících se domků, garáží a prázdných pozemků, kam se odvážili jen ti, kdo to tu znali od dětství.
Konec starých Zátor
Po roce 2000 se začalo rozhodovat o budoucnosti území. Koleje, sklady a dílny postupně mizely a město začalo plánovat rozsáhlou přeměnu oblasti Bubny–Zátory. Vize byla jasná, vytvořit novou moderní čtvrť s byty, kancelářemi, parkem a napojením na řeku.
Dnes už jsou staré Zátory prakticky pryč. Z domků zůstalo jen pár torz, které čekají na demolici, a většinu prostoru zabírají stavební jeřáby. Město i developeři mluví o “městě budoucnosti“, ale mnozí Pražané to vidí jinak, jako ztrátu jedinečného kousku historie.
Nové nádraží jako symbol proměny
Po letech plánů a stavění se letos v létě otevřelo nové nádraží Praha-Bubny, které se stalo symbolem proměny celé čtvrti. Moderní budovu z betonu, skla a oceli navrhl ateliér Jakub Cigler Architekti a od srpna 2025 už tudy projíždějí první vlaky.
Stanice je součástí modernizace trati Praha–Kladno s odbočkou na letiště a nabízí přímé napojení na metro, tramvaje i městské autobusy. Má čtyři koleje, prostorné nástupiště, eskalátory i výtahy a interiér doplňují živé stromy s automatickým zavlažováním. Pod kolejištěm vznikl prostor pro obchody a služby, takže nádraží působí spíš jako menší městské centrum než jen přestupní uzel.
Součástí projektu je i přeměna původní historické budovy, odkud za války odjížděly transporty pražských Židů. Ta se nyní mění v Centrum paměti a dialogu Bubny, které připomene tragické osudy obyvatel i dějiny místa.
Nová čtvrť pro 25 tisíc obyvatel
Projekt Bubny–Zátory má ambici proměnit území o rozloze více než 110 hektarů. Počítá s až 25 tisíci obyvateli, novým bulvárem, kulturním centrem, školami i parky. Dominantou má být přestavěné nádraží Bubny. Z mizící průmyslové periferie se tak má stát největší urbanistický projekt v novodobé historii Prahy.
Kritici však upozorňují, že Praha tím přichází o další kus svého autentického obrazu. “Zátory nebyly krásné, ale měly duši,“ říká jeden z bývalých obyvatel.
Život jde dál
Po starých Zátorech sice nezůstalo mnoho, ale jejich jméno žije dál, a to nejen na mapách, ale i v příbězích lidí, kteří tu vyrůstali. Dnes tu místo dělnických domků stojí moderní čtvrť s novým nádražím, kavárnami a cyklostezkami. Zátory se tak proměnily, ale úplně nezmizely. Jen se přizpůsobily době a z industriálního labyrintu se staly součástí živého města. Místo, které kdysi drželo Prahu v pohybu, má znovu budoucnost.
Zdroje: iprpraha.cz, jakubcigler.archi, pametnaroda.cz, praha.eu
