Velikonoční peklo na železnici. Všechny vlaky do Brna byly plné, místenky vyprodané

Karel plánoval cestu do Brna jako každý rok. Ve čtvrtek odpoledne se sbalil, v pátek ráno šel ještě do práce a odpoledne chtěl vyrazit za rodiči. Jenže když se ve středu večer podíval na jízdenky, zůstal zírat na obrazovku jako opařený. V systému svítilo u všech vlaků varování „vyprodáno" a jediné dostupné místenky byly v bizarních časech, kdy by do Brna dorazil buď o půlnoci, nebo v pět ráno. Projel všechny spoje – RegioJet, České dráhy, Leo Express... Všude totéž. Zkoušel různé varianty, přestupy, objížďky. Nic. Nakonec se smířil s tím, že pojede bez místenky a nějak to zvládne. Vždyť je to jen dvě a půl hodiny z Prahy do Brna, říkal si.

Když se perón mění v mraveniště

Páteční odpoledne na hlavním nádraží předčilo i ty nejhorší Karlovy obavy. Davy lidí na nástupišti připomínaly evakuaci města, ne běžnou cestu za rodinou. Stovky studentů s batohy, rodiny s dětmi a kufry, senioři – všichni nervózně přešlapovali a čekali, až přijede žlutý vlak. Karel se postavil strategicky ke dveřím, aby měl šanci dostat se dovnitř. Když vlak konečně přijel, málem ho dav smáčkl na vagón. Dostat se dovnitř připomínalo boj o přežití. Lidé se tlačili, strkali, někteří křičeli. Matky zoufale chránily děti, zatímco průvodčí bezmocně opakoval, že vlak je přeplněný a další cestující už se dovnitř nevejdou.

Realita českých železnic během svátků byla mnohem drsnější, než si Karel představoval. Nakonec se mu podařilo dostat dovnitř, ale jen proto, že se procpal mezi cestujícími jako sardinka do konzervy. Další dvě hodiny strávil v uličce, namačkaný mezi dalšími dvaceti stojícími cestujícími. Kufr měl mezi nohama, batoh na břiše a pot stékal všem po zádech. Ve vagónu, dimenzovaném na přepravu čtyřiceti sedících cestujících, se tísnilo nejméně sedmdesát lidí. Klimatizace nestíhala a vzduch byl k nedýchání. Paní s malým dítětem plakala, protože i když měli místenku, někdo jiný jim obsadil místo a odmítal vstát. Průvodčí jen krčil rameny – co mohl dělat, když vyhodit někoho znamenalo nechat ho stát na chodbě nebo na perónu další dvě hodiny?

Není to přitom tak, že by dopravci o náporu cestujících nevěděli. Každý rok se opakuje stejný scénář – Velikonoce, letní prázdniny, Vánoce. A přesto dopravci nevypraví dost souprav, nenabídnou dostatek spojů. Místo toho nabízejí akční jízdenky, lákají na slevy a pak nechají cestující stát v uličkách. Karelův soused v tlačenici byl strojvedoucí na dovolené, který prozradil, že kapacitně by posílení spojů nebyl problém. „Máme odstavené soupravy, ale vypravit je navíc znamená další náklady, další personál. A to nikdo nechce zaplatit." Karel si uvědomil, jak bizarní je platit za službu, která fakticky nefunguje – jel sice do Brna za poloviční cenu, ale ve třikrát horších podmínkách.

Co dělat, když je všude plno

Karel si po této zkušenosti dal několik předsevzetí. Příště si místenku koupí nejméně měsíc předem, i kdyby si ještě nebyl stoprocentně jistý, že pojede. Pár set korun navíc za případné storno je v porovnání s tím peklem zanedbatelná částka. Dalším poučením bylo, že do Brna se dá jet i autobusem – třebaže cesta trvá o půl hodiny déle, alespoň má člověk garantované místo k sezení. Nejpodstatnější poznání však bylo, že při cestování o svátcích platí trochu jiná pravidla. To, co by jindy působilo jako nezodpovědnost dopravce, je během exponovaných dní nová norma.

Karel uvažoval i o cestě autem, ale představa stát několik hodin v koloně na D1 a pak marně hledat parkovací místo v centru Brna mu připadala ještě horší. Pro jednotlivce je cesta vlakem stále výhodnější, jenže to platí jen tehdy, když vlak dokáže nabídnout alespoň základní komfort. Stát několik hodin v dusném prostoru, navíc bez možnosti dojít si na toaletu, protože se člověk pak už nedostane zpět na své místo v uličce, není zrovna ideální začátek svátečního víkendu. Karel přemýšlel, jestli by nebylo lepší vyrazit o den dříve nebo naopak o den později. Jenže to zase znamená vzít si dovolenou, kterou ne každý může nebo chce obětovat.

Mohlo by vás zajímat

Česká republika

Legendární železnice spojující sever Čech a Polsko se zavírá. Od 15. dubna tu vlaky neprojedou

Cesta vlakem Výlety po Česku

Systémová řešení chybí, žádná opatření nejsou

Není to jen příběh jednoho muže a jedné cesty. Tisíce lidí každý rok zažívají podobné situace a dopravci se tváří, jako by šlo o nepředvídatelnou přírodní katastrofu, nikoli o každoroční, naprosto předvídatelnou událost. Cestující platí za službu, která je ve špičkách zkrátka nefunkční. Rezervační systémy vyprodají místenky, ale už nezabrání tomu, aby cestující bez rezervace nenastoupili do už tak přeplněných vozů. Průvodčí nemají pravomoc nebo odvahu někoho vyhodit, a tak se vezou všichni – namačkaní, zpocení a naštvaní.

Po příjezdu do Brna byl Karel tak vyčerpaný, že si slíbil, že příště to udělá jinak. Zvažoval, jestli na příští svátky nenavrhnout rodičům, že tentokrát přijedou oni do Prahy. Nebo si vzít na svátky celý týden volna a cestovat v úterý, kdy je šance na normální cestu vyšší. Situace na české železnici během exponovaných dní se bohužel nemění k lepšímu. Přibývá cestujících, ale infrastruktura zůstává stejná nebo se mění jen pomalu. A dokud se něco zásadně nezmění, budou lidé jako Karel každý rok řešit stejný problém: Nechat se umačkat, nebo nejet za rodinou?