Pod ledem je zachovaný systém údolí a hřebenů, který vypadá jako stará říční krajina podobná takové, které známe z ostatních kontinentů.
Krajina stará desítky milionů let
Východoantarktický ledový štít má podle výzkumu pocházet z doby zhruba před 34 miliony let, kdy eocén přešel do oligocénu. Právě v té době Antarktida měla začít zamrzat. Jestliže je tato teorie pravdivá, znamenalo by to, že část povrchu byla zakonzervovaná pod ledem od doby, kdy se na planetě měnil klimatický režim.
Proč led tuto krajinu nezničil?
Jak je ale možné, že se v takových podmínkách krajina zachová? Tím se zabívali vědci zkoumající oblast ve východní Antarktidě poblíž tzv. Aurora a Schmidt subglaciálních pánví a v povodí ledovců Denman a Totten.
Identifikovali zde tři velké „bloky“ terénu protkané sítí údolí a hřebenů a oddělené hlubokými žleby. Co je však zásadní - na těchto vyvýšených blocích se led dlouhodobě choval spíše jako přimrzlá pokrývka, která povrch nijak neobrousila, ale naopak ochránila.
Jak se dá vidět krajina pod dvěma kilometry ledu?
Velmi logická otázka - tohle „zmrazení v čase“ se totiž podařilo odhalit bez jediného kopnutí do země. Vědci využili letecká geofyzikální měření radio echo sounding (radarové sondování skrz led), a k tomu satelitní data, která nepřímo prozradila, co se skrývá pod povrchem.
Zajímavé je, že i povrch ledu umí naznačit, co je pod ním. Když se pod ledem zvedá hřeben nebo naopak klesá údolí, projeví se to drobnými změnami sklonu a struktury ledového povrchu.
Místní terén v číslech a tvarech
Studie popisuje rozsáhlý terén, který by jako souvislá plocha zabíral přes 32 000 km², tedy zhruba jeden a půl násobek rozlohy Walesu. V rámci tří bloků se objevuje spletitá síť údolí dlouhých přibližně od 3 do 75 km, oddělených klikatými hřebeny. Výškový rozdíl mezi hřebeny a dny údolí vychází v průměru kolem 800 m, což je pořádný rozdíl.
Údolí mají často dendritický tvar a větvený charakter připomínající říční síť, zároveň se ale v profilech objevují U tvary, typické právě pro glaciální údolí.
Tvar podloží určuje, kudy led nejrychleji odtéká k oceánu. Hlubší žleby fungují jako průchod pro ledové proudy, zatímco plošší vyvýšené povrchy mohou tok brzdit. Díky zjištěné rozmanitosti terénu tedy vědci naznačují, že se dá očekávat dlouhodobá stabilita teplotního režimu v této oblasti.
Co to znamená pro dnešní Antarktidu?
Objev skryté krajiny není pouze hezkou geologickou kuriozitou, ale má přímý dopad na to, jak vědci chápou chování antarktického ledu dnes i v budoucnosti. Zároveň platí, že samotná existence tak dobře zachovaného terénu naznačuje dlouhodobou stabilitu teplotního režimu na těchto vyvýšených blocích. Jinými slovy, led zde po miliony let zůstával dostatečně chladný na to, aby krajinu neobrušoval, ale spíše konzervoval. To je důležitá informace pro klimatické modely, které se snaží odhadnout, kde může dojít k rychlým teplotním změnám a kde naopak k pomalejším, setrvačným procesům.
Antarktida jako časová kapsle planety
Celý objev lze chápat jako nečekaný pohled do hluboké minulosti Země. Pod dvěma kilometry ledu se totiž dochovala krajina, která vznikla v době, kdy Antarktida ještě nebyla synonymem ledu a extrémního chladu.
Pro geology a klimatology je to však mimořádná příležitost zjistit o historii více. Takto zachované povrchy se na Zemi objevují jen výjimečně, protože většinu z nich dávno zničila eroze, tektonika nebo opakované zamrzání. Antarktida se tak paradoxně z nehostinné pustiny mění v jeden z nejcennějších archivů planetární historie.
Zdroje: Ecoticias.com, Nature.com, Imperial.ac.uk, Youtube.com
