Chtěla jsem pustit sednout staršího pána. Když jsem zjistila, kdo to je, dostala jsem šok a celá tramvaj hanbou oněměla

Alena jezdila pravidelně tramvají spolu se starým pánem, kterého znala od vidění. Až po mnoha letech si ale uvědomila, jaký je gentleman. To, že bychom měli starší lidi respektovat, asi všichni dobře víme. Přesto se najdou tací, kteří rozhodně nejsou příkladem vhodného chování. Některé životní situace nám mohou ukázat, že možná my sami jsme dlouho nebyli dobrým příkladem. Naštěstí nikdy není tak úplně pozdě na to, abychom se stali lepším člověkem.

Měla to být jen další nudná cesta tramvají, ale nebyla

Po práci se Alena jako vždy vydala na tramvajovou zastávku, ze které každý den jezdila domů. Během cesty, která trvala 40 minut, ráda sledovala dění okolo ní. Poslouchala konverzace lidí, kteří si hlasitě povídali, a u těch, kteří nemluvili, ale jezdili tramvají často, si i vymýšlela, jaký je asi jejich životní příběh. Pomáhalo jí to krotit nepříjemné úzkosti, které jí jinak způsoboval pocit, že bude muset doma uvařit, uklidit a jít spát, aby mohla jít další den zase do práce.

Tramvaj byla ve většině případů plná, ale sem tam se uvolnilo nějaké místo k sezení. “Já jsem si místo k sezení pokaždé našla, za což jsem byla opravdu ráda. Je mi sice 35 let, ale každý den stát v tramvaji se mi prostě nechce, ať mě za to lidé klidně ukamenují,” říkala si ještě před nedávnem. Jednoho dne ale tohle svoje rozhodnutí přehodnotila, když zažila něco, co ji zcela šokovalo. A to na dlouhou dobu.

“Do tramvaje nastoupil pán, kterého už jsem dobře znala. Byl to jeden z mála žijících válečných veteránů a i když mu bylo snad okolo sta let, nikdy jsem ho v tramvaji neviděla sedět. Říkala jsem si, že jsou lidi opravdu příšerně líní a navíc ani nemají úctu ke starým lidem,” popisuje Alena situaci, kterou má ještě stále před očima. Tento pán si často povídal s ostatními při jízdě a rád jim povídal své nesmírně zajímavé příběhy ze života. Jelikož špatně slyšel, mluvil velice nahlas, takže jej většinou poslouchali i ostatní lidé jedoucí v tramvaji. Jeho příběhy dokázaly člověka naprosto pohltit a také v nejednom vyvolat pokoru.

Rozhodla se tedy vstát, dojít těch pár metrů k němu a zeptala se ho, jestli by si nechtěl sednout. On se na mě ale s klidem podíval a řekl: “Nesednu si, dokud bude stát jediná žena.” V tu chvíli obvyklý šum v tramvaji ustal a snad všichni se podívali jejich směrem. “Byla jsem v šoku, že tak starý pán, kterého nepochybně bolelo celé tělo, takto přemýšlí i ve svém věku. Rázem jsem si vzpomněla na všechny cesty, kdy jsem líně seděla a nikoho nepustila, a myslela jsem, že se propadnu do země.” Podobně nejspíš smýšleli i lidé okolo Aleny, kteří se zatvářili zahanbeně. A to hlavně ti mladší, kteří do té doby pohodlně seděli na svých místech.

Zdroje: medium.seznam.cz, i60.cz, damskydenik.cz