Průměrná mzda se vyšplhala na 46 924 korun, což vypadá jako solidní číslo. Reálně, tedy po očištění o růst cen, si lidé polepšili v průměru o 3,9 procenta. To samo o sobě zní jako dobrá zpráva. Pro mnoho domácností to skutečně znamená úlevu – poprvé po dlouhé době se nezvyšují jen ceny, ale i možnost si za výplatu něco koupit.
Jenže celé to má háček. Výplaty sice rostou, ale jen v některých oborech. Tedy přesněji tam, kde se daří zvyšovat přidanou hodnotu – v IT, energetice nebo třeba v oblasti nemovitostí. Tam mzdy poskočily výrazněji. Ale ve službách, školství nebo u manuálních profesí je nárůst mnohem slabší. A to začíná vytvářet rostoucí nerovnováhu mezi různými skupinami zaměstnanců.
V některých oborech vám zaplatí i zlatem
Situace navíc zůstává komplikovaná i v širším pohledu. Podle mezinárodních srovnání, například od OECD, se české reálné mzdy stále nedostaly zpět na úroveň z počátku roku 2021. A návrat na předcovidové hodnoty, tedy z období kolem roku 2019, se podle odhadů České národní banky očekává až v roce 2026. Jinými slovy – aktuální nárůsty mezd zatím jen dohánějí předchozí ztráty, nikoliv že by přinášely reálné zlepšení životní úrovně.
Zaměstnanci tak sice cítí, že na výplatní pásce mají o něco víc, ale zároveň vnímají, že náklady na život zůstávají vysoké. A do toho se přidává nejistota, co bude dál – jestli současný růst vydrží, nebo ho znovu smete nějaký cenový šok. Pokud totiž mzdy porostou rychleji než produktivita, může se znovu roztočit spirála inflace. Z hlediska ekonomiky je tedy zásadní, aby se mzdový růst opíral o skutečné zlepšení výkonnosti firem, ne jen o tlak zaměstnanců. Týká se to zejména státní sféry, kde výdaje na platy výrazně rostou, ale ne vždy je to spojeno s vyšší efektivitou.
Odborníci proto mluví o potřebě promyšlené mzdové politiky, která nebude zvyšovat jen tabulky, ale podpoří i smysluplné změny. Současný vývoj ale ukazuje ještě jeden problém – prohlubující se rozdíly mezi odvětvími. Zatímco IT firmy, technologické společnosti nebo silné podniky v energetice mohou nabídnout zajímavé výplaty, jiné sektory zůstávají pozadu.
Většina si na zvýšení mzdy musí počkat
Pokud se tento trend nezmění, může to postupně narušit sociální rovnováhu – někteří zaměstnanci budou bohatnout, jiní sotva zvládnou pokrýt základní náklady. Řešení se přitom nabízí. Příkladem je například izraelský model, který propojuje chytrou daňovou politiku s podporou inovací. Izrael systematicky podporuje výzkum a vývoj, start-upové prostředí a technologický sektor. Výsledkem je nejen vysoká zaměstnanost ve špičkových oborech, ale i stabilní růst mezd.
Česko by se mohlo vydat podobnou cestou – rozšířit daňové odpočty na výzkum, podporovat spolupráci firem s univerzitami, budovat technologické inkubátory nebo zjednodušit přístup k rizikovému kapitálu. Místo závislosti na montovnách by tak česká ekonomika mohla začít sázet na nápady a přidanou hodnotu. A právě tudy vede cesta k dlouhodobě udržitelnému růstu mezd. Nejde jen o to, aby si lidé mohli dovolit o něco lepší nákup. Jde o to, aby výplaty odpovídaly skutečné hodnotě práce a byly pevnou součástí fungující ekonomiky. Bez toho zůstane každé zlepšení jen dočasné.
