Pazora slíďákovitá (latinsky Zoropsis spinimana) je tradičně hojně rozšířená v Itálii, Chorvatsku a Španělsku, v posledních letech se ale objevuje i ve střední Evropě. A to nejen v přírodě, ale i v lidských obydlích.
Zatímco v Německu už podle tamní asociace pro ochranu přírody NABU evidují desítky tisíc případů jeho výskytu, v Česku bylo zatím oficiálně potvrzeno jen osm nálezů. Odborníci ale nevylučují, že skutečný počet bude mnohem vyšší. Své o tom ví členové facebookových skupin o bezobratlých, kde se fotografie pazor z Česka objevují čím dál častěji.
Teplomilný host z jihu
Za šíření tohoto pavouka přitom může nejen teplejší klima, ale i rozvoj dopravy. Spolu s ovocem, zeleninou či stavebními materiály se snadno dostane i stovky kilometrů od svého původního domova. První oficiální český nález zaznamenali v roce 2019 arachnologové Marek Prudek a Jakub Dolejš. Od té doby se pavouk objevil na Brněnsku, Zlínsku, v Českých Budějovicích nebo ve Středočeském kraji. Jak je vidět, vyhovují mu nížiny, kde je celoročně tepleji než ve vyšších polohách.
Zajímavé je, že ve většině případů se pazora našla uvnitř budov – v koupelnách, sklepech nebo garážích. Do lidských příbytků se totiž často uchyluje s prvními chladnými dny, kdy hledá teplo a klid. Ve volné přírodě by jí bylo přeci jen až příliš chladno.
Pavouk Nosferatu – děsivý jen na pohled
Přezdívka "upíří pavouk" zní děsivě, ale vězte, že tento drobný tvoreček nikomu krev nesaje. Lidový název získal kvůli kresbě na hlavohrudi a zadečku, která při troše fantazie připomíná tvář filmového upíra Nosferatu z němé hororové klasiky z roku 1922. Z téhož důvodu dostal i další jméno – pavouk Nosferatu.
Ve skutečnosti je zcela neškodný. Má sice jedové žlázy a dokáže prokousnout lidskou kůži, avšak jeho kousnutí se dá přirovnat k bodnutí vosou. Je bolestivé, ale nikoli nebezpečné. K útoku se navíc uchyluje jen tehdy, když se cítí ohrožený – například když ho člověk nechtěně přimáčkne.
Samice bývají větší než samci, mohou měřit až osm centimetrů včetně nohou a celé tělo jim pokrývají jemné chloupky v žluto-hnědých až hnědých odstínech. Na rozdíl od běžných pavouků netkají sítě – loví aktivně, nejčastěji v noci. A nejsou nijak vybíravé: pochutnají si na hmyzu i na jiných pavoucích, klidně i větších, než jsou samy.
Pavoučí invaze
V Německu, kde byl druh poprvé zaznamenán v roce 2005, se jeho populace rozrostla do nečekaných rozměrů. Jen do jara 2024 tam lidé nahlásili přes 35 tisíc výskytů – od Porýní přes Sasko až po Bavorsko a Berlín. Pazora slíďákovitá se ukázala jako mimořádně přizpůsobivá: daří se jí nejen v parcích a lesích, ale i ve městech, skladištích či bytech.
Proč pavouky nezabíjet
Ať už vám pavouci připadají jakkoli děsiví, smrt úderem pantoflí si rozhodně nezaslouží. Jsou totiž přirozenými regulátory hmyzu – likvidují komáry, mouchy i moly, tedy škůdce, kteří přenášejí choroby a obtěžují nás doma i venku.
Pavouci nás navíc svojí přítomností nijak neobtěžují. Většinou nechtějí být vidět a zabydlují se v temných rozích, pod nábytkem nebo ve sklepích, kde je nikdo neruší. Pokud tedy doma narazíte na pazoru nebo jiného pavouka a odmítnete ho přijmout jako tichého spolubydlícího, chyťte ho do sklenice a vypusťte ven, případně během zimy na chodbu nebo do sklepa.
Možná se vám při pohledu na upířího pavouka rozbuší srdce, ale věřte, že se vás bojí mnohem víc než vy jeho. A kdo ví, možná dal člověku ve své pavoučí řeči podobně strašidelnou přezdívku, jako lidé vymysleli pro jeho druh.
Zdroje: medium.seznam.cz, zoom.iprima.cz, koktejl.cz
