Povolání, které většina lidí považuje za neatraktivní a často ho zmiňuje jako odstrašující příklad, když chce někoho motivovat ke studiu, může být ve skutečnosti slušně placenou a stabilní prací. Práce popeláře je fyzicky náročná, rozhodně není pro každého, ale z hlediska příjmů může konkurovat profesím, které vyžadují roky teoretické přípravy.
V hlavním městě se mzdy popelářů běžně pohybují mezi 35 000 a 43 000 korunami měsíčně. A to ještě není všechno. K základní mzdě se připočítávají příplatky za noční směny, práci o víkendech nebo státních svátcích. Nechybí ani benefity jako stravenky nebo příspěvky na dopravu, které celkový výdělek ještě navyšují.
Práce popeláře je nadstandardně ohodnocována
Navíc práce popeláře není jen o každodenním vyvážení odpadu. S přibývajícími zkušenostmi se otevírá možnost kariérního růstu – například na pozici supervizora nebo koordinátora svozu, kde může dojít ke zvýšení platu klidně o 10 až 15 %. Pro mnohé zaměstnance je právě tento výhled do budoucna důvodem, proč zůstávají u profese dlouhodobě.
Na druhé straně tu máme obory, které vyžadují dlouhá léta studia, často i vysoké osobní nasazení, ale výplaty zde nejsou o moc vyšší – někdy dokonce nižší – než u výše zmíněné profese. Například zdravotní sestry. V Praze si sice přijdou v průměru na částku kolem 43 000 korun, ale předchází tomu minimálně tříleté studium na vyšší odborné škole, často doplněné dalšími kvalifikacemi.
Denně čelí fyzickému i psychickému vypětí, odpovědnosti a náročným směnám. Přesto se jejich plat pohybuje na stejné úrovni jako u popelářů – někdy i pod ní. Soudní zapisovatelky, které musí zvládat administrativní nápor spojený se soudním jednáním, rychlé psaní na počítači a orientaci v legislativních pojmech, si přijdou na přibližně 33 000 korun měsíčně. Přitom tato práce vyžaduje minimálně maturitu a schopnost fungovat ve vysoce stresovém prostředí.
Kvalifikované pozice bývají velmi často podhodnocované
Podobně jsou na tom i ošetřovatelé a pečovatelky, kteří pracují s lidmi v těžkých životních situacích – nemocnými, seniory nebo osobami se zdravotním postižením. V Praze se jejich mzda většinou pohybuje mezi 30 000 a 37 000 korunami. Práce vyžaduje empatii, sílu a trpělivost, někdy i zdravotnickou kvalifikaci. A přesto jejich příjmy mnohdy nepřesahují mzdu pracovníků v odpadovém hospodářství.
Na současném pracovním trhu se tak rýsuje velmi zajímavý a zároveň poněkud nelogický obraz: vyšší vzdělání už není automatickým klíčem k lepšímu výdělku. Ukazuje se, že v některých případech stačí základní škola a dobrá fyzická kondice, a člověk si odnese domů víc než někdo s diplomem a náročnou praxí.
To vše vede k přehodnocení zažitých stereotypů. Stále více lidí si začíná uvědomovat, že dobře placená práce nemusí nutně souviset s tím, jak dlouho se člověk učil. A především mladí lidé dnes přistupují k výběru zaměstnání mnohem pragmatičtěji – hledají rovnováhu mezi výdělkem, nároky profese a osobním životem.
