Tisíce Čechů rok co rok balily kufry a vyrážely na jih. Dovolená v Bulharsku byla snem, cesta ale trvala věčnost

A tak zůstávala v podstatě dvě jména: Rumunsko a Bulharsko. Tentokrát se podíváme na to druhé – dál, k Černému moři. Po otevření hranic v devadesátých letech se Bulharsko ocitlo v nemilosti. Lidé toužili po západních letoviscích, objevovali Itálii, Španělsko, a slunečné pobřeží Balkánu rázem působilo příliš obyčejně.

Zapomněli, že ještě před pár lety tam jezdili s plechovkami, rychlými polévkami, a přesto to byla dovolená, na kterou se těšili celý rok. Bulharsko, které bylo po desetiletí bránou k moři, se proměnilo ve vzpomínku. Bylo to už v padesátých letech, kdy Bulharská lidová republika otevřela své pobřeží československým turistům. Ne každému, samozřejmě – kdo chtěl jet, musel mít odborářský poukaz nebo jet s Čedokem.

Cestování za socialismu nebylo jednoduché

Země, která leží mezi Tureckem a Černým mořem, měla svérázný ráz. Ať už kvůli směsici kultur, nebo orientálním vlivům. Historie Bulharska nebyla jednoduchá. Po válce tam přišla krutá čistka, padla monarchie, a moci se chopili stalinisté. V čele Todor Živkov – muž, který vydržel 35 let u moci. Bydlel v palácích, vozil se ve sporťácích, měl soukromé honitby. Obyčejní lidé zatím tahali vozíky s melouny, žili skromně, ale srdečně. A už tehdy se v jejich domovech objevilo ubytování pro turisty, domácí limonáda, mušličkové suvenýry nebo pronájem lodiček.

Cesta do Bulharska byla na poměry východního bloku jednoduchá. Výjezdní doložku dostal člověk skoro automaticky. Stačil občanský průkaz a příloha. Víza nebyla potřeba. Jen se musely vyplnit celní formuláře, devizové přiznání, a projít obvyklou prohlídkou kufrů.

Cílem byl vždy jihovýchod země – pobřeží Černého moře, dlouhé zhruba 360 kilometrů. Možná se to nezdá, ale stačilo to na desítky měst a vesnic s plážemi, které měly jemný písek a pozvolný vstup do vody. Každý znal Slunečné pobřeží nebo Zlaté písky. A málokdo zapomene na města jako Burgas, Varna nebo Sozopol.

Jedna cestovní agentura, jedna oblíbená destinace

Ten, kdo tam jel, často bydlel v privátu. A nezapomněl přivézt nafukovací kruh, českou kosmetiku, nebo bižuterii. Bulhaři si těchto drobností cenili. Turista pro ně byl jako zjevení ze Západu. A i když byli chudí, dokázali být nesmírně pohostinní. Často tolik, že se člověk vracel každý rok. Jídlo ale bylo jiné, než na co byl Čech zvyklý. Skopové, mleté maso, spousta sýrů a koření.

K tomu rajčata, paprika, a samozřejmě meloun. Mnozí, vyhladovělí po dvoudenní cestě otřesem po rumunských silnicích, si dali porci a pak běželi. Kdo nestihl, litoval. K tomu se kupovaly suvenýry – růžový olej, koření, vyřezávané sošky, mušličkové obrazy. Ale taky věci, které se vyvážet nesměly – třeba ikony, starožitnosti, nebo obnošené oblečení, kterého byl v zemi zoufalý nedostatek.

Peníze, které byly velmi vzácné

Co se týkalo peněz, leva se dělila na sto stotinek. Turisté měli nárok na 25 leva na den, většinou v cestovních šecích. Vraceli je, protože nebylo moc za co utrácet. Benzín byl třeba platit hotově – čerpacích stanic bylo málo a jen u hlavních tahů. Cestovní kanceláře nabízely zájezdy, kempy, hotely i lázeňské pobyty. Kdo nejel vlastním autem, mohl jet vlakem, autobusem nebo letadlem.

Pamětníci si vzpomenou na rekreační vlaky – 35 hodin v rozpáleném vagonu bez klimatizace, když bylo štěstí. Když nebylo, trvalo to dvakrát tak dlouho. Letecky to bylo lepší – linka Praha–Burgas vyšla od 800 korun, a do tří hodin byl člověk u moře. Autobusy se rozjely až později – pořád to ale bylo rychlejší než vlak. A i když to nebyl Západ, pro mnohé to byla nejhezčí dovolená života.