Kdysi tu vládli vojáci a nocí se ozýval smích žen. Dnes místo zarůstá trávou, ale naděje na záchranu ještě žije

Na jihu Moravy, v krajině, která spíš než drama připomíná klidnou pohlednici s polem, remízkem a sluncem nad horizontem, stojí stavba, kterou by člověk na první pohled tipoval na další ze zámků, co jen tiše přežívají svoji historii. Jenže Uherčice jsou všechno, jen ne tiché. Kdyby jejich zdi mluvily, byly by slyšet hodně daleko.

Historie tohohle místa sahá až do 13. století, kdy tu stávalo pevnostní sídlo střežící obchodní cesty. Dnes už z něj nezůstalo nic, ale duch té doby se v kraji drží. Skutečný zámek, jak ho známe dnes, se začal rodit v 16. století, když se tu usadili Krajířové z Krajku. Ti měli na krásu oko, protože to, co tu vzniklo, bylo renesanční sídlo jako z učebnice – arkády, fresky, sloupy, krása, co zůstává i po staletích.

Zámek, který stojí za návštěvu

Později přišlo baroko a klasicismus, s nimi nové fasády, upravené sály a nakonec 19. století, kdy se z Uherčic stalo pohodlné venkovské bydlení. Jenže všechno hezké jednou skončí. Druhá světová válka, konfiskace, a pak už šlo všechno rychle – místo salonků přišly kasárna, místo paní hraběnky dorazily pracovně „zařazené“ ženy.

Stát zámek proměnil v zařízení, kde se míchaly vojenské uniformy s ženským křikem. Jedna část patřila armádě, druhá táboru pro ženy, které měly za sebou prostituci, krádeže nebo třeba jen neúspěšný pokus o útěk ze země. Jak se asi na chodbách potkávali mladí kluci v mundúrech a dívky z opačné strany barikády? Průvodci dnes o tom vyprávějí docela barvitě.

Tohle zvláštní soužití nemělo dlouhého trvání. Tábor skončil už v červnu 1951. Armáda chvíli zůstala, ale nakonec zámek přešel do rukou civilní správy. A tam začala nová kapitola, která z pohledu architektury bolela ještě víc. Budova sloužila jako ústav pro lidi s mentálním postižením, občas jako sklad, někdy jen tak stála – a chátrala. Co nezvládla vlhkost, dokončili lidé z okolí. Cihla po cihle.

Tajemství, která jsou opředená legendami

Na začátku devadesátých let byl zámek na kolenou. Drolící se omítky, propadlé stropy, zarostlý park a obavy, že tohle místo už čeká jen pád. Zlom nastal, když se do věci vložil Národní památkový ústav. Začalo se opravovat, pomalu, v etapách, s pomocí restaurátorů, historiků, ale i dobrovolníků. A hlavně s velkou trpělivostí.

Dnes už se část zámku podařilo otevřít veřejnosti. Návštěvníci tu najdou nejen arkády z dob renesance, ale taky původní fresky, kazetové stropy, staré krby a sály, které znovu vypadají jako v časech, kdy se tu pořádaly slavnosti. Mezi nejhezčí patří banketní sál, apartmán posledního majitele nebo Salla terrena.

Součástí areálu je i kostelík a zámecký park, který sice čeká na větší opravu, ale už teď působí jako místo, kam se člověk jde spíš ztratit než projít. Zámek Uherčice si toho zažil hodně. A možná právě proto stojí za to ho navštívit – protože i místa mají paměť. A některá mluví víc, než si myslíme.