Ačkoliv jde o dokument z válečné zóny, je překvapivě plný smíchu a radosti. Kuba a Aljaška jsou prostě takové. Může to vypadat jako lehkovážnost, zpívat a tančit, když nedaleko vybuchují granáty, opak je ale pravdou. Obě ženy si moc dobře uvědomují závažnost situace, jen nechtějí, aby jim válka vzala chuť do života.
Z mola do zákopů
Kuba a Aljaška nejsou jejich skutečná jména, ale přidělené volací znaky, které se brzy staly jejich druhými jmény. Kubu si Julia vysloužila pro svůj exotický vzhled a tmavé vlasy. Světlovlasá Olexandra se smíchem dodává, že se jí říká Aljaška proto, že je "odtažitá a chladná.“
Obě dívky se do služby přihlásily zcela dobrovolně. I ve válečném stavu ukrajinské ženy na frontu nemusí. Kuba s Aljaškou přesto nastoupily do první linie, kde den za dnem, měsíc za měsícem nasazují svůj život, aby mohly zachraňovat životy ostatních. Právě proto je tak důležité vyprávět jejich příběh, jak uvedl sám režisér dokumentu Yegor Troyanovski.
Jeho slova potvrdily hned první týdny natáčení, kdy dům, ve kterém paramedičky na frontě bydlely, zasáhl ruský dron. V domě se v tu chvíli nacházela Aljaška, která utrpěla vážná zranění. Kuba ji vynesla do bezpečí, a ještě se do domu vrátila a vynesla kyslíkovou bombu, která v něm byla, aby škody nebyly ještě větší. Šrapnel Aljašce zasáhl nohu a poškodil důležitý nerv. Musela podstoupit dlouhou rehabilitaci, při které se prakticky učila znovu chodit a léčí se dodnes.
Smích i slzy
Po většinu času tak film zcela neplánovaně sleduje dívky odděleně. Aljašku v nemocnici a Kubu v plném nasazení na frontě. Najednou ubývá smíchu a mladé ženy se musí se svými bolestmi poradit samy. Jako když se čerstvě zasnoubená Kuba dozví, že její milý padl. Scéna z jeho pohřbu patří k jedněm z nejsilnějších v celém filmu.
Sílu pokračovat dál jim dodává společné přátelství a životní zkušenost. Ani jedna z nich není vystudovaná zdravotnice. Kuba se před válkou živila jako modelka a módní návrhářka. Svět nablýskané krásy a módních trendů vyměnila za špínu a zimu zákopů a krev raněných. Jak sama v dokumentu uvádí, podařilo se jí zachránit život asi sedmi set vojákům a také mnoha psům. Cítí, že její život má teď mnohem větší smysl.
Ve volných chvílích ale nadále tvoří a navrhuje. Dokonce se jí během dovolené podaří uspořádat v Paříži módní přehlídku. Je příjemné na chvíli vyměnit maskáče a helmu za hezké oblečení a make-up, ale uvědomuje si, že do tohoto světa teď nepatří, že doma zanechala ještě nějakou nedokončenou práci.
Přináší všem naději
Vrací se tak opět do první linie, kde nejen zachraňuje životy, ale svým nakažlivým smíchem dodává naději. Jak o ní řekl známý ukrajinský básník, spisovatel a hudebník Serhij Žadan, kam přijde, tam z každé události udělá festival. Dodává odvahu i své přítelkyni Aljašce, která se v bezpečí kyjevské nemocnice cítí více zranitelná než na dostřel od nepřítele a také velmi osamělá.
Kuba a Aljaška se dobrovolně rozhodly pomáhat tam, kde je to nejvíce třeba a tak, jak to nejlépe dokážou. Bez patosu, který jim není vůbec vlastní, samy říkají, že jejich hnacím motorem není žádná zvláštní láska k vlasti, ale touha po tom mít zase zpět svůj život před válkou. Jak řekl režisér filmu: „Myslím, že nám (Ukrajincům) ty dvě přináší malou naději, kterou všichni potřebujeme. Ukazují, že i když je situace špatná, není to ještě tak zlé. Pokud stále existují lidé jako Kuba a Aljaška, můžeme dál bojovat.“
Zdroje: businessdoceurope.com, nlc.hu, thefilmverdict.com
