Zatímco český instalatér si vydělá průměrně 28 až 60 tisíc korun měsíčně v závislosti na zkušenosti a regionu, ve švýcarské Ženevě si jeho kolegové přijdou na 5 700 až 6 300 švýcarských franků měsíčně – to je v přepočtu zhruba 150 až 170 tisíc korun. V jiných kantonech a na venkově mohou být instalatéři placeni méně, ale obecně se dá říci, že jejich výdělky většinou neklesnou pod 100 tisíc Kč.
V zemi, kde vládne silný bankovní sektor, přesné hodinky a lahodná čokoláda, jsou ovšem platy obecně vyšší než u nás. Z údajů za rok 2022 vyplynulo, že nejbohatších 10 procent Švýcarů pobírá mzdu vyšší než 328 051 korun, zatímco pouhých 10 procent nejchudších se musí smířit s měsíčním platem nižším než 120 871 korun. Instalatéři tedy na tom nejsou v porovnání s většinou obyvatel úplně nejlépe, ale nevede se jim ani špatně.
Vysoké platy, drahý život
Češi při pohledu na tak závratná čísla často pukají závistí, ne každý si ale uvědomí, že vyšponovaná švýcarská ekonomika má i svou odvrácenou stránku: pokud byste chtěli v Ženevě bydlet, polovinu toho úžasného platu byste vynaložili na nájem. I zcela malý byt vás zde může vyjít na 2000 až 3000 franků měsíčně. Mnohem dražší než u nás jsou i energie a doprava. A pokud si zajdete na oběd do restaurace a doplníte ho minerálkou a kávou, zaplatíte v přepočtu zhruba 1000 Kč za osobu.
Život je tedy ve Švýcarsku mnohem dražší než u nás, takže životní úroveň střední vrstvy se od té naší zase tak neliší. Švýcaři si jen mohou dovolit víc utrácet v zahraničí, protože je to pro ně levné a výhodné. Čech si naopak dvakrát rozmyslí, jestli pojede lyžovat do Švýcarska nebo raději zvolí levnější Itálii.
Haló, haló, proč je instalatérů tak málo?
Vraťme se ale k instalatérům. Nelze si nevšimnout, že jejich platy už dnes konkurují platům lidí s vyšším vzděláním, a to nejen ve Švýcarsku, ale i u nás. Nabízí se otázka, proč o tento obor dlouhodobě klesá zájem, když jde o tak lukrativní povolání. Kdo je skutečně šikovný a založí si vlastní instalatérskou firmu, může být doslova za vodou.
Hlavním problémem je zřejmě prestiž. Rodiče dětem vtloukají do hlavy, že musí studovat, aby z nich "něco bylo". A to "něco" v jejich představě rozhodně není instalatér, ale inženýr, právník nebo manažer. Málokterá ambiciózní maminka se smíří s myšlenkou, že její chytrý synek bude celý život ohýbat měděné trubky a vrtat do zdi. Bude ho proto tlačit na vysokou školu, kde se naučí ty trubky projektovat, nikoli pokládat. Výsledkem je, že máme spoustu projektantů a inženýrů, ale když doma praskne potrubí, zoufale voláme do všech koutů světa a modlíme se, aby někdo přijel ještě týž den.
Švýcarsko je na tom podobně a možná ještě hůře - patří totiž k zemím s nejvyšším procentem vysokoškolsky vzdělaných obyvatel, což se o Česku říct nedá.
Odborníci přesto nedoporučují, aby mladí lidé končili vzdělání s pouhým výučním listem. Země s největším podílem vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva jsou totiž zároveň i ty nejbohatší a určitě to není náhoda. Možná by stačilo, kdyby střední odborná učiliště nabízela nadaným žákům možnost maturitní zkoušky, a zbavila se tak stereotypní nálepky, že tam chodí jen "ti hloupější". Řemesla by tak třeba získala více ztraceného respektu a byl by o ně větší zájem.
Zdroje: www.e15.cz, jobdnes.cz, pracujvesvete.cz
